Češi po Trophée des Montagnes 2014

Kateřina Macháčková

Jaká byla letošní Montána?

Byla bezvadná a moje první, takže porovnání nemám.

Splnila tvá očekávání?

Určitě splnila. A díky Jirkovi a Lindě Suchým, kteří mi půjčili na 6 etap Bajču, jsem si konečně zaběhla i pravý canicross.

Jaké máš z ní pocity?

Asi takhle... hory, psi, štěkot, adrenalin, déšť, bláto, slunce, funění, seběhy, díry od svišťů, pozor na nohy, puchýře, boj, soudržnost, dobrá parta, =krása.  

Potěšila nebo zklamala?

Závod byl super, unavovaly nás neustálé přesuny a boj o místo na stan. S malým dítětem trochu náročné, ale poučili jsme se a příště už budeme připraveni.  

Čím tě překvapila?

Po neblahých zkušenostech s organizací na francouzských letištích mě příjemně překvapilo, že všechno vcelku šlapalo.

Jak moc bolela?

Moc nebolela, jsem zvyklá běhat „za svý“, protože Zelig je canicrossový hobík a spíš mě doprovází, než táhne. Běhalo se mi opravdu dobře a s Bajčou, která mi pomohla, jsem dobíhala skoro odpočatá.

A kdy ses cítila nejhůř?

Já se cítila pořád dobře, obklopená prima lidmi.

Seš spokojena s dosaženými výkony a svým výsledkem?

Jsem a moc. 13. místo v kategorii žen bylo pro mě překvapení a myslím, že kdyby se běhalo jenom do kopce, mohlo to být ještě lepší. Musím začít trénovat seběhy, to je moje Achillova pata.  

V čem vidíš tajemství svého úspěchu?

Trénovat se psem, kterej netáhne a závodit se psem, kterej táhne... no kéž by to bylo tak jednoduchý. Je důležitý, aby člověk a pes tvořili tým a navzájem si pomohli a vyhověli, pak se úspěch musí dostavit, ať už v jakékoliv formě.  

A co tví psí parťáci?

Zelig a Bajča byli nad zlato. Ač oba senioři, nenechali mě v tom a jenom díky nim jsem si Montánu mohla užít naplno. Patří jim oběma můj velký dík.

Na co určitě nezapomeneš?

Na celkovou atmosféru závodu a na spoustu malých osobních radostí a zážitků.

A jaká ponaučení si z ní odnášíš?

Začínám šetřit na obytňák.

Tak za rok zase au revoir?

Uvidíme, příští rok si budu asi muset najít závod bez psa, ale možná za 2 roky?