Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

Už vím, jak bylo generálu Custerovi…

 

 

 

Poslední adventní sobotu jsme vyrazily do bučin. Po několika hodinách a mnoha absolvovaných kilometrech nadešel čas k návratu. I zavelel jsem, že si cestu zkrátíme. Zdolávali jsme ostré stoupání po nevýrazné lesní stezce poseté balvany a posypané spadaným listím a ulámanými větvemi. Blížili jsme se k samotnému vrcholu…

 

Pojednou slyším neznámý hukot, který stále sílil. Rozhlížím se okolo a nechápu… sem přece žádný lesní mechanismus nevyjede?! Podívám se i do korun stromů, zda nespatřím břicho nějakého „éra“ (… že by se snad vraceli Rusové?). Hukot přechází v dunění. Znovu se ohlédnu a… vidím, jak přes stezku, po které stoupáme, se řítí kanec, bezprostředně následován třemi statnými samicemi. A za nimi jak korálky jeden štětináč za druhým.

 

„Co teď“, blesklo mi hlavou. V mžiku jsem popadl Berry za postroj a vláčel s ní za nejbližší strom. Že bych snad na něj vylezl, na to jsem ani nepomyslil. Měl v průměru rozhodně mnohokrát více, než já. A Berinka? Jednak není veverka a šplhat po stromech ještě neumí, a stejně dělala všechno možné, jen ne to, co bych si v té chvíli od ní přál. Určitě nechápala, co se děje. Je to nová hra nebo netradiční pokračování canicrossového tréninku?

 

Konečně jsme zapluli za strom a padli na všechny čtyři (… tedy já). Křečovitě svírajíc psa jsem pohlédl dolů na stezku, přes niž se řítilo jedno prase za druhým. Kouknu doprava - samé prase. Rychle se otočím a nevěřím… nad námi se řítí čelo toho průvodu.

 

V tu chvíli jsem poznal, jak asi bylo (… a jak asi srdce bilo) generálu Custerovi, když kolem něho a jeho věrných kroužili u „malého velkého rohu“ indiánští bojovníci vedení Splašeným koněm, Žlučí (… nebo lépe snad Žlučem) a Sedícím býkem.

 

A tak rychle zase okolo stromu, tentokráte dolů. Omotán vodítkem a držíc fenku za postroj jsem se snažil po kolenou doskákat na kýžené místo. Snažení mi navíc stěžovaly ležící větve a kameny. Nakonec se mi to podařilo… s rozbitým kolenem a roztrženými kalhoty ležím na zemi, Berry za mnou zády ke mně (… asi jsme si kryli záda vzájemně).

 

Znovu se podívám vzhůru a vidím, jak čelo prasečího „splašeného rychlíku“ peláší po stezce vedoucí po vrcholu stoupání jen několik málo desítek metrů nad místem, odkud stále ještě vybíhali další z čeledi prasovitých… Kolik jich bylo? V jednu chvíli jsem se je bláhově snažil spočítat, tedy spíše to odhadnout (… deset, dvacet, třicet?), to se ale prostě nedalo.

 

V tu chvíli už jsem věřil, že „máme vyhráno“. V dáli mizela i ta nejpomalejší prasátka a dusot utichal. Oddechl jsem si. Co kdyby nějaká ta svině poškodila kožich naší milované, to by mi panička dala za vyučenou. A kdyby přitom ještě poškodila její skoro nový postroj… no to bych mohl rovnou skočit s jahody na znak. A jestli nás vůbec viděli? Nevím. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, nejhůře právě zrak. Ale obkroužili nás zhruba v patnáctimetrové vzdálenosti.

 

Pomalu jsme vystoupali na kopec, přešli přes listí zbavené místo, po němž se před malou chvílí prohnalo stádo sudokopytníků, a s obavami, ale rychle cílili k domovu…

 

 

S dospívající fenkou jsme kdysi bloumali po Voděradských bučinách, když na volno puštěná Berry „vzala dráhu“. Marné bylo mé volání. Až po hodné chvíli jsem uslyšel nešťastné kvičení, které se stále blížilo.

 

Z porostu se vynořilo podélně pruhované selátko, sledované mou svěřenkyní. Oba poskakovali směrem ke mně… Berry o metr zpět a o metr stranou od předmětu svého zájmu.

 

Když mě mladé malé sele zaregistrovalo, vzalo to půlkruhem zase zpátky a po chvíli zmizelo v lesním porostu. Samozřejmě i s Berinkou… Nezbývalo než čekat a věřit, že vše dobře dopadne. Najednou kvičení ustálo a fenka se vyřítila proti mně. No to bylo radosti…

 

 

S posledními zapadajícími slunečními paprsky jsme vyrazili na večerní procházku. Stmívalo se a my se blížili po turisticky značené cestě k Vysokému lesu.

 

V místě, kde je cesta rozbita loužemi a bahnem najednou slyším podivné zvuky a vidím z lesa vycházející zvíře. Snad kůň, nebo malý koník, ale… v hlavě mi to šrotuje: co ta velká hlava a protažený čumák, a nechrochtal? Statný samec se zřejmě chystal k večerní bahenní koupeli.

 

Všichni jsme se zastavili. Stárnoucí Bára si toho přízraku před námi ani nevšimla, a my dva zbývající aktéři této scény chvíli na sebe hleděli. Zvíře zachrochtalo a odvrátilo od nás hlavu. Udělal jsem několik kroků k Báře, opatrně ji chytil za boky a potichu a chlácholivě hovořil na téměř hluchou seniorku…

 

Starý kňour se nakonec otočil a zmizel v lesním porostu. Uff, to jsem si tenkrát oddychl.

 

 

A víte, že:

 

Divoká prasata žijí obvykle ve skupinách, které průměrně čítají 20, vzácně až 50 jedinců.

 

Vyvinou rychlost až k padesáti km/h a jsou schopna vytrvale a dlouho běžet.

 

Napadení člověka je prý nepravděpodobné - stačí na prase promluvit, a je jedno jestli slovy „huš, huš“ nebo „dobrý den“. Prasata se ihned dají na odchod.

Nebezpečné je ale prase poraněné, vodící bachyně nebo starý dominantní kňour uvyklý na tlak lidí. Nebezpeční jsou divočáci také v případě vzteklého ratlíka. Dorážející pejsek jim vážně vadí.

 

Navíc prasata přenášejí Aujezskyho chorobu, která je pro psa do dvou dnů po styku s virem přenášeným černou zvěří smrtelná.

 

Divočáků je hodně a škodí. Nemuselo by tomu tak být, kdyby se sem ve větším množství vrátili velké šelmy jako je vlk, rys, nebo kočka divoká. No, vyberte si…

 

A tak, pozor na prasátka!

 

 

fb

  

 

 

Náhledy fotografií ze složky Jaro na Aljašce...