Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Povedlo se

 

 

Tak jsme se dočkali! První velké měření psích sil a schopností organizačníchi jiných bylo tady. Psychická stabilita organizátorů se otřásala pod vědomím, že jediný průšvih může udělat ze závodů prvních závody poslední. Množství očekávaných i neočekávaných problém narostlo tak, že zajištění přeborů se stalo otázkou tvrdohlavosti, silných nervů a mistrné improvizace.

 

U nás doma však bylo všechno jasné. Přednost dostaly mateřské povinnosti feny. A po pravdě řečeno, vzhledem k tomu, že fena i její pán přes zimu přibrali, nebylo to valné ani s fyzickou kondicí. Přesto jsme se do Krkonoš vydali jen na výzvědy. Ke vší smůle jsme dorazili pozdě. Po první disciplíně byli totiž psi se svými pány v cíli dříve, než jsme počítali. Dřív, než se roztrhala ranní mlha.

 

V nejlepším rozmaru jsme na Kolínské boudě zastihli domácí. Prvním a druhým místem plně zúročili od podzimu každoměsíčně najetých 300 km. Třetí místo Petra Hanzlíka s Longinou (Atacam Severní vítr) jen potvrdilo, že Petr dokáže díky zkušenosti a svým výjimečným schopnostem dostat ze psa takřka nemožné. Zato některým Jihočechům se smůla lepila na paty tak, že v ústranní vypíjeli až do dna svůj kalich hořkosti a sbírali psychické síly k dalšímu boji. Těch fyzických měli dost.

 

Druhý závod začal všelikými rozpaky. Ze soutěže vypadával jeden pes za druhým. Mohl za to jen hlučící dav diváků, který psy znervózňoval, nebo i to, že na tento závod s při přípravě snad nikdo speciálně nezaměřil? Nepomáhalo ani dobré slovo, ani zvýšený hlas, ani úplata masem. A tak nakonec závodnickou čest zachraňoval Ganek ve vzrušujícím souboji s malamutem. Ganek získal prvenství, většina ostatních psů, a hlavně jejich majitelů, zkušenosti pro příště.

 

Mlhavé nedělní ráno ještě na startu dávalo naději, že se to třeba vybere. Ale poté, co se na trať vydalo poslední spřežení, se zatáhlo definitivně a poletování sněhu se změnilo na vánici. Ani ta však nezabránila, aby Jihočeši neodčinili předešlé „neúspěchy“. Přesto, že jeli jen se třemi psy, na rozdíl od Ivana Kobra a Honzy Chluma, kteří měli po pěti. Nebo snad právě proto, že menší spřežení bylo snáze ovladatelné? Měli trochu méně natrénováno - Kameničtí kolem tří set kilometrů celkem, Dačičtí 30 - 50 km každý víkend - ale zato vynikající lehké saně. A taky trochu toho nezbytného závodnického štěstí. Ivan Kobr musel cestou vypřahat malamuta. Nedělní smolné okamžiky Honzy Chluma by vydaly na slušnou sbírku, neposlušností vůdčího psa začínající a saněmi shozenými ze svahu od neukázněných lyžařů končící. I když definitivní tečku za závody udělal právě příjezd vyčerpaného a přesmutného Honzy (měl natrénováno 1 200 km), skončilo víkendového krkonošské psí klání úspěšně.

 

Příště se určitě objevíme na startu některé z disciplín i my. Už teď promýšlíme, jak na to. Nejspíš hned zítra začneme posilovat psí poslušnost a psí i vlastní fyzičku. A co vy?

 

 

Marie Klírová

Spřežení č. 3, květen 1985