Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

Jak k vítězství přišel

 

 

 

Stoupáme prudkými serpentinami Vítkova. Můj společník se viditelně zadýchává a slibuje si, že letos je to určitě naposledy, co se běhu účastní … letos již po dvaatřicáté. Vždyť je novopečeným důchodcem. Stál u zrodu závodu a prošel celou jeho historií. Ať už jako spolupořadatel nebo běžec. Vzpomíná, jak to začalo:

 

V hospodě si řekli, že by mohli udělat taky něco jiného, než jenom v ní vysedávat. Z několika návrhů vyšel vítězně ten sportovní. Jeho autor tenkrát jezdil se služební tramvají a navrhl, že vymyslí trať běžeckého závodu. Dnes už mezi námi není, ale na jeho počest se závod běhá také jako Memoriál Josefa Vykusy.

 

 

S Josefem Havelkou jsme došli k „mauzoleu“, které se z důvodu jeho rekonstrukce přeměnilo na staveniště. U jezdecké sochy Jana Žižky, přesně proti žíním koňského ohonu, se u startovní čáry rozmnožoval dav běhuchtivých. Vše pod bedlivým dohledem Petra Matiáška a Jardy Klimpery.

 

Když se čas nachýlil, sestoupali jsme k muzeu honosícímu se vznešeným názvem Muzeum odboje a Armády ČR. Vojenské historické muzeum mi znělo lépe.

 

„Můžeme startovat!“, ozývalo se z několika stran. Neklamné znamení, že do prostoru startu na poslední chvíli dorazil i Radek Dolejš. A že nemá startovní číslo, na to jsme si dávno zvykli. Jiný už nebude. Pořadatelé ho tentokrát ve výsledkové listině „odměnili“ klubovou příslušností „AC Pozděchody“.

 

 

V minulosti se běhávala kratší trať. Po absolvování kurzu vytyčeného po úbočích a vrcholu Vítkova, seběhli běžci k rušné Koněvovce, kterou pod dohledem (a někdy i nedohledem, a tudíž zdraví ohrožující) veřejné bezpečnosti či policie přeběhli, a po stoupání dlážděnou Chlumovou končili v cíli u Seifertovy ulice.

 

Od loňska se běhá po nové trati. Začátek je stejný. Úvodní stoupání vystřídají seběhy i výběhy po karlínském úbočí, asfalt se změní v lesní pěšiny. Nechybí ani přelézání zábradlí či běh po schodech kolem vítkovských „pevností“. Ve středním úseku se běží po asfaltových parkových cestách až ke hřišti Sokola Žižkov. Následně se vrací k bronzové soše našeho vojevůdce. Sbíhá se i již zmiňovanými serpentinami a před cílem se dlouze vybíhá.

 

V teplém počasí rozhodně nešlo o „procházku růžovým sadem“. Vrnící sbíječky stavebních dělníků byly pro mnohé vysvobozením.

 

 

A co ještě schází? Důstojné zakončení. Jako vždycky … U Žižky. Ne u Kafkovy sochy, ale v žižkovské hospůdce.

 

Závěrečný ceremoniál má stejný scénář, jaký známe třeba z Ottova běhu. I proto patří tento závod k těm v Praze nejoblíbenějším. Květa Valentová i Petr Havelka si „pochovali“ historické plechové putovní poháry (… jsou od hasičů) a všichni účastníci se dříve či později rozešli. Běh historickým Vítkovem uzavřel další kapitolu.

 

 

 

Doslov:

Bylo nebylo, ale spíše bylo, než nebylo.

 

 

Zkracovali jsme krok při průběhu nebezpečnými serpentinami a šetřili síly na samotný závěr. Vedoucí dvojice běžců nám už dávno zmizela z dohledu.

 

Proběhli jsme ztemnělým tunýlkem a bez rozhlédnutí přeběhli rušnou komunikaci. Jako stěna se před námi zjevilo závěrečné stoupání. Jak se rozhodnout? Blížíme se k hospodě U Žižky. Nastoupil jsem. Míla Ryba jen pár kroků za mnou. S malým náskokem vbíhám do krátké uličky, kde po pár metrech probíhám cílem. S třetím místem jsem spokojen.

 

Po chvíli se od pořadatelů dozvídám, že jsem „utrpěl“ vítězství. Věřím tomu až ve chvíli, kdy zabloudivší vedoucí dvojice dobíhá do cíle.

 

Bylo nebylo, a to by bylo, aby nebylo. Ale to jsem byl ještě mladší, než jsem teď.

 

 

 

fb

 

 

 

Obrazek