Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bolí to

 

Bylo to počátkem devadesátých let. Vrátil jsem se z běžeckého závodu, který se konal v Oboře Hvězda. Počasí bylo příjemné, tak jsem si na zahradě lehl „na minutku“ do houpací sítě. Pomalu jsem usínal. Ani ne po minutě cítím nepředstavitelnou bolest. Uvědomil jsem si, že ležím na zemi. Ledabyle uvázaná houpací síť nevydržela a z maximálně půlmetrové výšky jsem žuchnul na zem.

Rentgenové vyšetření prokázalo frakturu příčného výběžku bederního obratle. Několikatýdenní pracovní neschopnost. Závěrečnou kontrolu jsem absolvoval na poliklinice na Proseku. Pan doktor konstatoval, že jsem v pořádku. Zeptal jsem se ho, zda můžu začít jezdit na kole. Odpověděl, že ano. Stejnou odpověď jsem slyšel i na otázku, jestli můžu běhat. Na moji poslední otázku „A můžu i to?“, přikývl. Když jsem vyšel z nemocnice, cítil jsem se výtečně, a skoro nic mě nebolelo.

Po dvou měsících jsem ve Hvězdě běžel první závod (Lachtanův memoriál). Skončil jsem poslední.

 

Bylo to na jiném ročníku Lachtanova memoriálu. Asi dvacet metrů po startu jsem šlápl do díry. Všichni o ní věděli, jenom já ne. Následoval pád. Ucítil jsem bolest ve stehenním svalu. Závod jsem dokončil.

Večer jsem se díval na zprávy na Premiéře (dnes Prima). Televize tam snímala start závodu v Oboře Hvězda. V okamžiku, kdy závodníci míjeli kameramana, jeden z borců padá, po chvíli sledován kamerou vstává a uhání za ostatními.

Několik měsíců jsem si potom nezazávodil.