V dorosteneckých letech jsem jezdil na kole za Kovo Praha. Závodili jsme nejen na silnici a na dráze, ale i v cyklokrosu.

Ve Višňovce na Jarově se konaly známé pražské závody. Trať plná krátkých sjezdů i výběhů. Absolvoval jsem prudší sjezd a seskočil z kola.

Hodím kolo na rameno a vybíhám stoupání. Kolemstojící začínají tleskat a povzbuzovat mě. Dodá mi to energii a lehce vybíhám kopec. Nahoře shazuji kolo z ramene a přední vidlice kola se zapíchne do země.

… zoufale se otočím a koukám zpět do údolí, kde leží moje přední kolo.

Na dráze na Třebešíně jsme trénovali závod dvojic.

Tenkrát jsem ve dvojici jezdil s Vrdou (Pavlem Vršeckým), který kromě reprezentačních povinností dohlížel i na naši přípravu.

Odstřídali jsme („předal“ jsem Vrdovi) a vyjíždím nahoru k bariéře. Mám stále velkou rychlost, a přede mnou dva oddíloví kolegové - jeden skoro až dole, druhý skoro až nahoře u bariéry. Když se k nim přiblížím, najednou se sjíždějí k sobě. Povídali si a mě neregistrovali. Už se nedalo nic dělat. Vrážím mezi ně, všichni padáme, já přes řidítka na svou koženou helmu.

… dál už si jenom pamatuji, že jsem v šatně ukládal svou „dráhovku.“

V druhé polovině sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let jsem hrával malou kopanou (Hanspaulskou ligu za Queens Park Club).

V sobotu po obědě jsme měli zápas na hřišti na „Poláčkově“. Já jsem však předtím dopoledne absolvoval ve Stromovce maraton. Hned po doběhu závodu jsem ujížděl na fotbalový mač.

V mužstvu nás bylo tak akorát, často nebylo kým střídat. Odehrál jsem celý zápas. Mnohokrát mně toho dne spoluhráči nadávali, že se flákám. Byli zvyklí, že jsem všechno oběhal.

… účast na maratonu nebyla pro ně omluvou.

V roce 1990 se poprvé konal Přebor České republiky v dlouhém triatlonu („železný muž“). Už jsem měl nějaké ty „železňáky“ za sebou a do Teplic jsem se těšil.

Odplavali jsme téměř čtyři kilometry na Barboře, odjeli na kole 180 km v podhůří Krušných hor, a běželi maraton po okruhové rovinaté trati.

Vbíhám do dalšího kola, těším se na připravené občerstvení. Jontových nápojů už jsem měl dost, očekával jsem doušek piva. Od svého doprovodu jsem převzal kelímek se zlatavým mokem? Rychlý pohyb směrem k ústům a úděs v mých očích. Byl to pudink. Vztekle jsem odhodil kelímek směrem k fandícím divákům.

… můj servis se potom dlouho omlouval pánovi, na kterého obsah kelímku dopadl.