Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

Disciplína „běžec a pes“ se změnila na canicross

 

 

 

„V zatáčce se nejdříve objevuje sprintující černobílý pes. Za ním v závěsu pak stejně rychle se pohybující mladík s číslem na prsou. Pes má nad svým „týmovým kolegou“ evidentně navrch, vypadá to, že taženému mladíkovi stačí jen bleskově zvedat nohy. Bez dlouhého rozmýšlení a s velkým cákáním oba proběhli louží, kterou jim na cestu nastražil včerejší déšť, a zmizeli za keři…“ Těmito slovy začínal první článek z roku 1994 o canicrossu v našem časopise. Zmíněným mladíkem byl František Burda, jeden z průkopníků tohoto sportu u nás. Tehdy běžel s českým horským psem.

 

 

Jak jste se dostal ke canicrossu? Jak vás vůbec napadlo běhat se psem?

Zpočátku jsem o závodění se psy nechtěl ani slyšet. Jako aktivní běžec jsem s nimi měl spíš špatné zkušenosti. Ale když jsem v Harrachově poprvé zhlédl psí závody, byl jsem lapen do sítí. Fyzickou i technickou průpravu jsem měl ze své sportovní minulosti, tak jsem si řekl, proč toho nevyužít a neprosadit se i v jiném sportovním odvětví. Také naše první fenka českého horského psa už nabrala dost zkušeností ze soutěží, v nichž startovala ve spřeženích našich kamarádů. A tak jsme to dali spolu dohromady, začali jsme trénovat a později také jezdit na závody. Nejdřív samozřejmě na ty na sněhu, neboť těch podzimních tenkrát moc nebylo. Uvažoval jsem i o jiných možnostech, jak zkvalitnit naši přípravu na zimu a také jak si závodní sezonu prodloužit. Stále více ve mně bujela myšlenka pořádat i běžecké závody se psem.

 

 

Kdo a proč zorganizoval první canicrossové závody u nás?

Jak už to bývá zvykem, všechno dobré se nakonec domluví v nějaké té hospůdce. To jsme tenkrát seděli s Vítkem Procházkou u piva na zimních závodech na Komáří Vížce a řešili jsme všechno možné i nemožné. Řeč přišla i na triatlon se psem. Ale to by ho musel nejdřív někdo zorganizovat… Vítek nakonec přislíbil, že triatlon se psem uspořádá v srpnu u nich v Sadské, kde tenkrát starostoval. A to byl už jen krůček k tomu, aby se koncem léta a na podzim roku 1993 konal v Praze a v Sadské seriál závodů nazvaný Centrum Cup 93, do něhož byly kromě triatlonu se psem zařazeny i dva duatlony se psem, závod typu „cyklista a pes“ a také poprvé závod s označením „běžec a pes“. Ten se konal v sobotu 18. září 1993 v hostivařském lesoparku a jeho pořadateli byly Musher´s klub Centrum, Klub českého horského psa a Sportovní klub Bering Praha. Závod měřil 3666 metrů a zúčastnilo se ho dvanáct mužů a čtyři ženy. Vyhráli jsme ho s Baarou, druhý skončil Martin Šperl s německou ovčandou Jane z Lhotského lesa a třetí Pavel Simbartl s karelským medvědím psem Kryšpínem. Z žen byla nejrychlejší Martina Vavrušková s velkým kníračem Brixem z Vysokého. Že se disciplína „běžec a pes“ bude nakonec nazývat canicross, o tom v té době neměl u nás nikdo ani tušení. Až Radko Loučka, tehdejší předseda Klubu českého horského psa, se v roce 1994 nechal inspirovat nějakým textem převzatým z Francie a na základě něho napsal pro časopis Pes přítel člověka článek o „Cani Crossu“.

Právě pohárová soutěž Centrum Cup 1993 získala pro individuální musherské sporty i Standu a Zuzku Kynclovy z Petříkova u Velkých Popovic. Ti už pár týdnů po uskutečnění prvního závodu v pražské Hostivaři uspořádali Petříkovské závody a na jaře příštího roku i první Rodinný Cani Cross dvojic, tedy první štafetové závody v canicrossu u nás.

V programu závodů se začal canicross pravidelně objevovat od roku 1995. O rok později byl vyhlášen první ročník českého poháru v canicrossu a jeho součástí bylo i první mistrovství republiky, které se konalo 9. a 10. listopadu na Biřičce v Hradci Králové. Toho se zúčastnilo 18 mužů a 6 žen. Vyhrál ho Jiří Suchý s českým horským psem, z žen jasně zvítězila Renata Horáková se sibiřským husky.

 

 

Vzpomínáte si na lidi, kteří začínali s vámi a díky nimž jste mohl nabrat zkušenosti?

Na lidi, se kterými jsem začínal, moc nevzpomínám. Je to všechno hodně dávno a člověk řeší přítomnost. Své vzpomínky jsem nedlouho po skončení závodění s pejsky sepsal na svých webových stránkách. Pokud bych to tehdy byl neudělal, dnes bych už o mnohém z toho, co se tenkrát událo, nevěděl.

 

 

Sportování se psem se dá pojmout různě – nejen běh, ale i kolo nebo lyže můžou tomuto sportu dodat na atraktivitě. Jak to bylo u vás?

Individuálním disciplínám sportu psích spřežení jsem se začal věnovat počátkem devadesátých let. Když zežloutlo listí, vzali jsme kolo a začali trénovat na zimu. Občas jsme startovali v nějakém tom závodu v bikejöringu, popřípadě jsme se sešli s kamarády na klubovém organizovaném přejezdu či na takzvaném podzimním ježdění. V zimě jsme namazali běžky a trénovali jsme, ale hlavně jsme jezdili po závodech ve skijöringu. Později přišel na svět triatlon se psem a současně s ním i canicross a také duatlony se psem. Ty byly v devadesátých letech velmi oblíbené a konaly se v nich i dlouhodobé soutěže. Většinou se tato kombinace pořádala tak, že se jeden den závodilo v canicrossu a druhý den v bikejöringu. Ale s přibývajícím věkem jsem pak už jen „dosluhoval“ v canicrossových závodech.

 

 

Vaším prvním psem byl český horský pes. Proč právě on?

Honza Klír, chovatel českých horských psů stanice „Kačabka“, bydlí ve staré Hostivaři hned naproti kostelu. Býval výborným běžcem, zúčastňoval se expedic i závodů a v roce 1986 skončil na druhém místě na premiérovém mistrovství ČSSR v mushingu, které se konalo na šumavském Zadově. Samozřejmě si svou zálibu nenechal jenom pro sebe. Mluvil o ní i se svými sousedy v ulici, a tak není divu, že se jednoho březnového dne objevil v naší ulici další český horský pes. Byla to fenka, celým jménem Baara Pradědova louka, se kterou jsem později získával své první musherské tréninkové i závodní zkušenosti.

 

 

Jaký je český horský pes v terénu při běhu a jaký v běžném životě?

Stejně jako psi ostatních plemen má své hranice, které není dobré úmyslně překračovat. Hodně záleží na tom, jak je na požadovanou zátěž fyzicky i psychicky připraven (trénován), zda je řádně vychován, a také na tom, zda vám důvěřuje a co je ochoten pro vás obětovat. Za přijatelných klimatických podmínek je vhodným parťákem právě i pro canicross, v němž dosahované rychlosti nejsou tak vysoké jako třeba při jízdě za psem na kole či na koloběžce. Je soustředěný na startu, hodně rychlý a tahavý po startu, a pak už stačí, abyste byli ve vzájemné shodě. Pokud si trať předem společně projdete nebo proběhnete, můžete v samotném závodě nechat volbu běžecké stopy na něm. Dobře si trať i po letech pamatuje a provede vás bezpečně a rychle všemi jejími nástrahami. Český horský pes je ideálním společníkem pro všechny, kteří se rádi a často pohybují v přírodě. Díky bohatému osrstění celého těla je předurčen k celoročnímu pobytu venku. Povaha českých horských psů je přátelská a sebevědomá. Jsou dobře ovladatelní, schopní všestranného výcviku, a přitom temperamentní a vytrvalí. V současné době si noví majitelé často pořizují českého horského psa i jako spolehlivého hlídače.

 

 

Kde jste nejvíc trénoval?

My jsme trénovali v hostivařském lesoparku v Praze, tedy co nejblíže svému bydlišti. A pokud jsem vyjížděl mimo Prahu, pak pouze za účelem účasti na sportovních soutěžích.

 

 

Bylo tenkrát hodně závodníků a nadšenců pro běh se psem?

Startovní pole prvních závodů v canicrossu tvořili jednak běžci, kteří v zimě závodili ve skijöringu, a dále ti, kteří si tuto nově vznikající pohybovou aktivitu chtěli v praxi vyzkoušet. Také se občas objevovali i aktivní běžci, kteří s vlastním nebo vypůjčeným psem na závodech zazářili, a pak už jsme o nich neslyšeli.

 

 

Jak se to všechno líbilo psům?

To je spíš otázka pro pejsky. Asi se jim to líbilo či nelíbilo stejně jako těm dnešním pejskům.

 

 

Která plemena tenkrát nejvíc závodila?

Prvního závodu v Praze v roce 1993 se zúčastnilo pět českých horských psů, čtyři němečtí ovčáci, tři sibiřští husky, karelský medvědí pes, československý vlčák, velký knírač a kříženec Azor. A na prvním republikovém šampionátu v canicrossu v roce 1996 běželo deset sibiřských husky, pět českých horských psů, čtyři aljašští husky, tři aljašští malamuti a dva belgičtí ovčáci.

 

 

Jaká byla tenkrát situace jinde v Evropě? Pořádaly se soutěže i za hranicemi?

Závodilo se i za hranicemi a v roce 1998 se česká výprava zúčastnila i prvního mistrovství Evropy v canicrossu (Eurocanicrossu), které se konalo v belgickém městečku Malonne v oblasti Namur. Kvalitu soupeřů jsme neznali. Zatímco u nás byl canicross stále především přípravou na zimní skijöring, ve Francii a v Belgii byl tenkrát již samostatným sportem.

V roce 2001 jsme se poprvé zúčastnili i nejtěžšího canicrossového etapového závodu v Savojských Alpách – Trophée des Montagnes. Tato soutěž je právem označována jako „vysoká škola canicrossu“.

 

 

Kde jste sháněl potřebnou výstroj? Bylo to jen krátce po revoluci a takové věci zřejmě ještě nebyly běžně k sehnání…

Pro canicross je nejdůležitější obutí, tedy obuv pro běžce a na extrémním podkladu botičky pro psa, a postroj pro psa. Postroje ušili kamarádi a místo sedáku jsem běhal s koženým opaskem přes zadek. Pro tréninkové účely používám podobnou „vymoženost“ dodnes. To ostatní si může každý začátečník zhotovit sám. Stačí najít někde v kůlně kus gumicuku, nějakou šňůru a karabiny.

 

 

Dnes už neběháte závodně, ale současnou situaci určitě sledujete. Je rozdíl v canicrossu před dvaceti lety a dnes?

Je to podobné jako v každém jiném sportu, jako v každé jiné oblasti života, která nás ovlivňuje a která na nás působí. Mohu k tomu říct jen to, co by řekl každý jiný a co z vývoje vyplývá: Dnes na vrcholové úrovni závodí nadupanější a rychlejší psi. Mnozí závodníci se specializují (ba dá se říci i téměř profesionalizují) na canicross, je kvalitnější konkurence a větší účast na závodech. Je víc závodů u nás i v zahraničí, a to nejen v canicrossu, ale i v dalších příbuzných disciplínách, kterých se canicrossaři také často účastní (například ve scooteru, což je 1-2 psi + jezdec na koloběžce). Vznikla řada nových klubů i tréninkových skupin zaměřených právě na běh se psem, v nichž mohou běžci společně trénovat a předávat si vzájemně své zkušenosti. Tenkrát ještě nebyl internet, dnes mohou zájemci o běhání se psem získat hodně informací právě na webech a také v odborných časopisech. Je kvalitnější a dostupnější výstroj a výzbroj jak pro běžce, tak i pro jejich psy. Stačí si jen vybírat. Mnoho běžců má své sponzory.

 

 

Co pro vás znamená český horský pes?

Od roku 1988 je český horský pes součástí mého života a opravdu také mým nejvěrnějším kamarádem. Díky němu jsem zažil mnoho krásných okamžiků (ale i některých, na něž raději vzpomínat nechci) a prodloužil a zpestřil jsem si svou sportovní kariéru. Díky němu jsem měl možnost účastnit se více než patnáct let závodů ve sportu psích spřežení.

Tak jako cyklistika byla pro mě sportem nejkrásnějším, triatlon nejvšestrannějším a běh životním, byl sport psích spřežení tím sportem nejtýmovějším, sportem, na který budu nejraději vzpomínat.

Shane kdysi napsal: „Jednou o víkendu jsem měl možnost zkusit si mushing, a byla to bomba. Jestli si jednou koupím psa, tak to musí být přesně na tohle: v zimě na běžky, v létě na kolo, a večer k ohni a prsty do srsti… Úplně to vidím!“ A také já to vidím úplně stejně.

 

 

 

Silvia Antalíková, Pes přítel člověka

 

Disciplína “běžec a pes“ se změnila na canicross