Vydali jsme se na jih. Ne za sluníčkem, ale běhat. Radek řídil a páníček seděl vedle něho. Panička hlídala vzadu seveřana Rockyho, obklopena spoustou věcí - mezi nimi nechyběla ani svačinka pro mě. Já se schoulil páníkovi k nohám.

Přijeli jsme do velkého města a zaparkovali ve velkém lesoparku. Na místě už bylo hodně hafanů a jejich páníčků. Šli jsme se proklusnout po trati, to abych si moh vše vočuchat a voznačit. Trať byla rovinatá, široká, asfaltová a přes tři kilometry dlouhá.

Odstartovali jsme. Metry i vteřiny rychle ubíhaly. Páníček vydával hlasité zvuky. Ohlédl jsem se a viděl, jak skáče jak trojskokan, neuvěřitelně mává rukama a oči má zavřené. Měl jsem o něj starost.

Do cíle jsme doběhli asi za devět minut. O pár vteřin mě porazil akorát nějakej mlaďoch - volali na něj „Kelte!“ Prý jsme běželi každý kilák v průměru za dvě minuty a padesát vteřin. Nó, nic moc … bez těch dvounožců by to byl jinej kalup.

Po obědě jsme si to zaběhli ještě jednou a pak už jsme čekali na vyhlášení výsledků. Všude kolem to náramně vonělo, na ohni se opékalo masíčko a páníčci pili z hnědých flašek. I mně, dali ochutnat. Obojího. Trochu mi nalili do misky a bylo to moc dobré.

Po závodech jsme nasedli do auta. Sed sem si před páníka, položil mu hlavu na koleno a cítil, jak se mi zavírají oči … a sesouvám se k zemi.

Probudilo mě drncání po dlažebních kostkách. To musí být naše ulice! Byli jsme doma. Fakt to byl príma výlet.

PeS:

Vovsík s Burdou se dohadovali, jak pojedeme příští víkend do Sadské. Tam já jezdím rád.