Alexandr Nekvinda výborně běhal na běžkách a byl vlekařem v Jánských Lázních. No nevím, možná to platí dosud. Byl spokojený, když ho pejsek v závodě nezdržoval. V Jánkách toho roku ho pejsek nezdržoval a Saša s velkým náskokem vyhrál první kolo. Ten pejsek byl sibiřský husky A-Nyang Wewelův dům, tedy správně „česky“ Iack.

Midová trať měřila 23 km, a vedla na Černou horu a zpět do Jánských Lázní. Minutu za mnou startoval (do druhého kola) Vítek Procházka a věděl jsem, že jestli mě dojede, už se ho nezbavím. První stovky metrů vedly prudce vzhůru po sjezdovce a poté se nekonečně dlouho stoupalo po cestách k vrcholu Černé hory. Asi v polovině stoupání jsem uviděl Vítka s Elzou, jak se k nám rychle přibližují. Vsadil jsem vše na jednu kartu, povzbudil Baaru a uháněl, co to šlo. Podařilo se. Vzdálenost se přestala zkracovat.

Kousek pod vrcholem stál na kraji cesty Pepík Hrdý. Jeho pes náročnost trati už podruhé nevydržel a museli odpočívat. Bylo mi jich upřímně líto, neboť jsem tomuto skromnému a tělesně handicapovanému běžci úspěch přál. Závod, i když s velkou ztrátou, nakonec dokončili.

Vrcholová pasáž závodu vedla po rovině. V lese byla vyjetá stopa, bruslit se nedalo a jet se mohlo pouze odrazem soupaž. Když začalo zpáteční klesání, oddychl jsem si. Bára byla v sebězích jako doma a věřil jsem, že už mě Víťa nedojede. Spíše jsem se obával, že by nás mohl dostihnout Milan Žák. To jsem ale nevěděl, že Milan do druhého kola ze zdravotních důvodů (prý spadl doma ze schodů) nenastoupil.

Kilometry ubíhaly, když jsem zaslechl pokyn k uvolnění trati. Ohlédl jsem se, ale běžce jsem nepoznával. Kdo to může být? Předjel nás závodník s alaskánem a rychle se nám vzdalovali. Až v cíli jsem zjistil, že to byl Ivan Kobr. V sobotním kole údajně zabloudil na cestách, které tak výborně znal. Nyní se snažil ztrátu dohnat.

Blížil se cíl. Sjížděli jsme k chatě, před kterou stála skupinka včele s majitelkou Báry a hlasitě nás povzbuzovala. Na ledové plotně před chatou mi to ujelo a rozplácnul jsem se na zem. Zůstal jsem ležet a vstávat se mi vůbec nechtělo. Nade mnou burácel ženský hlas: „Co děláš! Vstávéj!“ Po chvíli jsem se neochotně zvedl a závod dokončil.

Postupně dojížděli další závodníci a my čekali na výsledky. O prvenství Saši nebylo pochyb. Ivan ten den zajel suverénně nejrychlejší čas, nicméně s Kimym za námi celkově zaostali o pouhých 24 vteřin. Po 46 km a téměř třech hodinách závodění!! Ani Víťa moc neztrácel. Na Ivana jen 17 vteřin.

Stalo se to před více než třiceti lety. Jak ten čas letí.