Plzeňský Eurocanicross byl prvním evropským šampionátem v individuálních disciplínách sportu psích spřežení, který se v Česku konal.

Řada závodníků využila možnosti tréninku na závodních tratích už o předcházejícím víkendu a mnozí z nás se také přesunuli do autocampu na Bílé Hoře několik dnů před stanoveným termínem konání závodů. Bylo důležité dobře poznat trať.

V pátek odpoledne jsme se šli s pejskem naposledy proběhnout po trati. No spíše projít. Šetřili jsme síly. Došli jsme k místu, kde zbývalo do cíle asi tisíc metrů. Zavolal jsem vyvenčeného a odpočatého psa, pomalu ho připnul k tažné šňůře a navodil situaci těsně před startem. Po odpočítání jsme vyrazili a běželi „závodně“ poslední kilometr. Já „jen jako“, ale pes pracoval naplno.

Ve veteránské kategorii se psy nad 25 kg startovalo 14 mužů starších 40 let. Hned po startu se začala vzdalovat trojice francouzských favoritů. My jsme je s Honzou následovali a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Pomalu se k nám připojil Francouz s exotickým nádechem pleti. Druhá skupinka tak byla vytvořena a trať ubíhala. Monotónnost závodu narušoval pouze Honzův Argo, který se neúnavně snažil oslintávat Beringa. Ale ten si toho nevšímal a trpělivě tahal celou skupinu.

Blížil se poslední kilometr sobotního závodu. Zvolnil jsem, vytřepal paže, několikrát zhluboka vydechl a chystal se k útoku. Psi soupeřů se dotáhli na Beringovu úroveň. V předem určeném místě jsem krátce a jasně dál pokyn „Kupředu!“ Pes na moment ztuhnul, ale okamžitě prudce vyrazil vpřed. Jako by závod začínal. Dostal pokyn ke startu. Hned jsme se soupeřům začali vzdalovat a běželi „na krev“ až do cíle.

Na Honzu a Marca jsme na posledním kilometru naběhli 13, resp. 40 vteřin. Nacvičený taktický manévr jsme „prodali“ stoprocentně. I po nedělním sprintu jsme celkovou pozici udrželi.