Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 
  
Naše druhé minicauserie
 
 
 
V pekle je stále místa dost
 
Jeli jsme se podívat na mezinárodní výstavu a zároveň konzultovat některé naše chovatelské problémy s odborníky. Někteří rádi sdělovali své poznatky všem méně zkušeným, jiní, skoupí na slovo, vědomosti střežili s pečlivostí hráče, chránícího své trumfy.
Dva z té první skupiny jsme požádali o rozhovor. Schůzku jsme si dali za městem. Přijeli i se psy ověnčenými medailemi na barevných stužkách a s čerstvými diplomy za přední místa.
 
Nás zajímalo, jak narozená štěňata do čtrnácti dnů po porodu vyselektovat, aby zbyla jen ta, která budou splňovat naše požadavky v dospělosti. Chvilku na nás oba úspěšní chovatelé nechápavě zírali. Ten starší a úspěšnější, překvapen, vyslovil otázku: „A proč do čtrnácti dnů po narození. To přece nic nepoznáte. Jen počkejte tak do roka a každý pes vám ukáže sám, co z něj bude.“
 
Byla to svatá pravda, ale to nám nemusel říkat, že v roce poznáme, zda pes odpovídá standardu. „Jenže, co když se ukáže, že pes je nevyhovující,“ ptám se. Starší chovatel na mne upřel soustrastný pohled, jeho mladší kolegyně mne rázem mlčky ohodnotila a zřejmě zalitovala, že se mnou ztrácí čas.
 
Chvíli bylo trapné ticho, a pak ten chovatel povídá: „Co myslíte, že udělám s těmito psy, kteří dnes vyhráli, co se dalo. Nevíte?“ Tak já vám to povím. Jejich kartu doplním, uzavřu a založím do archívu. Ten je důležitý, tam čerpám svoje moudrosti pro další práci. Nemohu se zaplavit jako soukromník zbytečnými psy, ze kterých jsem dostal vše, co v nich bylo. Tak je utratím. Dělám to kladivem. Musíte se trefit a je to okamžité.“
Zalapal jsem po dechu a hledal Jirkův zoufalý pohled. Robustní dáma vstala a zastínila mi výhled. „Jako chovatelé se těch zbytečných citů musíte zbavit,“ řekla, „jinak je to ztráta času. Já dávám přednost sekeře.“
 
Bylo mi nanic. Ledacos jsem se psy zažil. Rozháněl jsem nejednu rvačku s bičem v ruce a dokázal jsem vnutit svoji vůli i panovačným individualitám. Ale roční psy likvidovat sekerou jako dobytek na jatkách bych nikdy nedokázal.
Rozloučili jsme se chladně. Mlčeli jsme dobrých padesát kilometrů a srovnávali poznatky v hlavě. Pak se stavidla naší výmluvnosti zvedla. Jedno nám bylo jasné. Takto chovatelství dělat nebudeme.
 
Pomalu jsem zavřel modrou knížku, kterou napsal Petr Hanzlík. Popisovaná příhoda s úspěšnými chovateli se stala před téměř třemi desítkami let.
Kdykoliv se k ní vracím, kladu si otázku, zda se od té doby něco změnilo. Mnohé určitě, ale něco také …
V pekle je stále místa dost!
 
(25. dubna 2009)
 
 
 
Vyrašila jak houby po dešti a dokáže být nepříjemná jako pichlavé bodláčí
 
Pěknou korekci k závěru článku (o diskriminaci… viz níže) napsal Lukáš:
„ … použil bych důraznější formu: Někteří se možná usmíváte, jiní nad tím mávnete jen rukou. Pozor, neděláte dobře. Těch znevýhodňovaných a odlišovaných jistě bude stále víc … diskriminace vyrašila jak houby po dešti a dokáže být nepříjemná jako pichlavé bodláčí.“
 
Jen párkrát slunko zapadlo a vyšlo, a je opět o čem psát. Zas se něco nelíbí, znovu se něco nezdá a trable jsou na světě. Prý jistý druh diskriminace!
 
Jak je možné, že člověk (tedy žena) nekoupí v blízkém kšeftu vysněné běžecké ošacení. A kdyby jenom v nejbližším obchůdku, téměř stejný výsledek je i po několikahodinové nákupní anabázi. Proč výrobce nedokáže správně odhadnout, zhotovit a nabídnout to, co potřebuji právě já, a v čem se budu líbit? Copak mohu vyběhnout v šortkách, ve kterých se mi okraj nohaviček zařezává do stehen? A co mé viditelné faldíky? Navíc v tom vypadám jako klobáska! Proč se vyrábí hromady věcí pro chlapy a na nás nic? Diskriminace!
 
Kde že staré rudé časy jsou. To byste, holky, snad páchaly i harakiri … Co si koupit kus "pytloviny" a nějaký ten obleček si spíchnout samy? Já bych si ani nevšimnul, že to, v čem běžíte, není zrovna nejfunkčnější. A plandavé triko by upravil kus "motouzu". Ale pohodlné by to jistě bylo. A že mezi nohama je moc místa a rozkrok je až v půli stehen? Pocit k nezaplacení!
 
Ano, chápu, že se potřebujete líbit, že chcete mít dobrý pocit a to svoje pobíhání si co nejvíce ulehčit a zpříjemnit. Ale ruku na srdce. Z toho co na webech čtu, pro mě plyne, že nejvíce diskriminovány se cítí právě ty z vás, které sice často - a asi i poutavě a zajímavě píší - ale zatím toho v životě moc nenaběhaly.
 
Takže doporučuji - nazujte kecky a vyražte do nejbližšího lesa.
 
(21. dubna 2009)
 
 
 
Pořádek muší bejt
 
Fufík se s námi podělil o nevšední zážitek, kterým pobavil nejen mě. „Skvělé, autorovi blahopřeji za brilantní článek“, napsal kolega a cyklista Lukáš, a hned připojil své vyprávění:
 
„I já byl svědkem jednoho podobného úleku psa. Stalo se to v krčmě, při sledování televizního přenosu fotbalového utkání.
 
Dupání a řev jsou pro pejsky vždy silným a stresujícím zážitkem. A právě u jednoho z nich se úlek projevil nečekanou reakcí. Náhle se zahryznul do nohy povykujícího fanouška (přesněji napsáno, do jeho lýtka). Ten začal přirozeně vyvádět ještě víc.
 
Pes se úkosem a tázavě díval na paničku, zda opravdu dělá tu správnou věc. Majitelka psa se zprvu nevzmohla na víc, než na rozpačitý pohled směrem ke svému zvířecímu miláčkovi.
 
Trvalo radnou chvíli, než ji napadlo pejska od jeho oběti odehnat. Pokousaný byl trochu v šoku, a proto také začal hned vyhrožovat zastřelením psa. Naštěstí se brzy uklidnil."
 
"Co se však výkalů týká," dokončoval Lukáš své povídání, "s tím musí bojovat každý, kdo jde psa venčit. Když čistotu chceme mít, hlídat je ji třeba ... to se jinak nedá.“
 
A já jen dodávám: „Pořádek muší bejt …“
 
(20. dubna 2009)
 
 
 
Když jsou běžkyně diskriminovány
 
Nikdy jsem se necítil být vědomě diskriminován. A to jsem se už v mém stále delším životě setkal s řadou omezení. Je to snad trestné? V dnešní době rozhodně nevšední.
 
Slůvkem diskriminace se dnes ohání kdekdo, a běda, jestli o jeho „odůvodněném“ mínění či nároku jen na chvíli zapochybujete. Všichni mají přece svá práva (a taky svou pravdu) a cítit se tak trochu diskriminován je přece módní. Hlavně na sebe upozornit a něco z toho vytřískat. A když se to někomu nebude líbit? No co, jen silní jedinci „přežijí“, a negativní reklama je taky reklamou.
 
Ale vraťme se k té diskriminácii. Přibývá českých žen, které naříkají, že na spoustě běžeckých závodů mohou („jsou nuceny“) běžet jen kratší distanc. Třeba pětku místo desítky. Proč je delší trať jen pro muže? No řekněte, proč? A uměle vytvořená svízel je na světě.
 
Ty problém nemáš? Ony ano. A diskriminovaných na této planetě najednou přibylo. Něco jim vysvětlovat nemá význam. Že existují desítky „nediskriminujících“ desítek, na kterých by ženy mohly startovat? Že i chlapi se mohou cítit být diskriminováni, když musí absolvovat právě tu „mužskou“ desítku (třeba by z důvodu vyššího věku nebo zaměřenosti na kratší tratě raději běželi zrovna tu „ženskou“ pětku)?
 
Nebo snad ženská logika? Té nerozumím, proto ji raději komentovat nebudu.
No zkrátka … že ženy nemohou běžet desítku je jednoznačně diskriminace, a basta.
 
Někteří se možná usmíváte, jiní nad tím mávnete rukou? Pozor, neděláte dobře. Těch znevýhodňovaných a odlišovaných jistě bude stále víc.
 
(10. dubna 2009)
 
 
 
fb