Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

 

Do Děčína se jede! Do Děčína se jede!

 

(canicrosssite)

 

 

 

Padlo rozhodnutí. Konečně. I když termín přihlášek již dávno vypršel a startovní listiny jsou připraveny, neváhal jsem a zavolal. Petrovi jsem suše oznámil, že „do Děčína přijedu, a ať se všichni těší“. Co na tom, že jsem se přihlásil až nyní. Od čeho jsou divoké karty, ne? A tak byla přijata 338. přihláška.

 

S hřejivým pocitem u srdce jsem vyrazil do kůlny, v patách s naší seniorkou. Ze starého lodního kufru (tedy bedny) jsem začal obřadně vytahovat historické cennosti. Zkontroloval jsem funkčnost reznoucích karabin a pevnost trouchnivějícího dvoumetrového lana, vykartáčoval a na vzduch pověsil postroje od Renaty Horákové a canicrossový sedák od Pavla Ženíška.

 

S úctou jsem vstoupil na osobní váhu. O co pomaleji jsem tak činil, o to rychleji jsem ji opustil. Ohlédl jsem se na fenku, která mé počínání zbožně kontrolovala. „No, co koukáš, jaký pán …“ Jsme kompaktní tým! To zvládneme. Poběžím „s dvěmi dvouapůlkilovými činkami v rukou“. Na druhou stranu, máme přece zkušenosti a motivaci.

 

Honza Tůma přece taky jede. Když jsem ho nedávno na čtyřkilometrovém přespoláku porazil o čtyři minuty, ani to s ním nehlo. Hned konstatoval, že „to v canicrossu jeho Badýsek stáhne“. A navíc, v naší kmetské kategorii je přihlášeno přes dvacet běžců. Mezi nimi se ztratíme.

 

Tak jo. Jdu balit. Víkend se blíží.

 

 

Neděste se. Nedošlo na nejhorší. Jen jsem nastínil, co by se taky mohlo stát (i když by to bylo asi trochu jinak). Soudnost ale rozhodla.

 

Nechci se vracet ke skončenému, ani nechci vyrušovat naši důchodkyni z jejího klidu. I když je pravda, že jsem se podobnou myšlenkou zabýval.

 

Nezlomil mě ani dotaz Petra Toncara, zda-li „mě nesvrbí dlaně“. Ani informace Petra Smrčky, že pro vás připravuje krásné účastnické medaile. I s Dušanem Erbsem, co občas před naším hrává tenis, jsme na toto téma zabrousili. A tak nakonec parťáka Romana Čermáka nechám odjet samotného.

 

Pro Děčín bude Eurocanicross určitě velkým svátkem. Sjedou se tam více než tři stovky startujících (a to nepočítám sobotní příchozí děti a účastníky nedělních štafet žen a mužů). Ale já u toho tentokrát nebudu. Raději už závodím, než pořádám či koukám.

 

Mám dojem, že i kdyby naším sídlištěm vedla trať olympijského maratonu, asi bych se na závod raději díval s kuželkou u televize, nebo bych jel na některý z blízkých přespoláků. Tak to berte i jako moji malou omluvenku.

 

Až budu o víkendu pobíhat mezi hostivickými rybníky nebo voděradskými bučinami, určitě budu na vás myslet. Věřím, že to těm frantíkům a jim podobným ukážete a natřete.

 

 

 

fb