Proč jste se rozhodli právě pro canicross?
Proč jste se rozhodli právě pro canicross? Jaké jste k tomu měli důvody? Kdo nebo co vás ke canicrossu přivedlo? Byl pro vás canicross tím prvním sportem, nebo cesta ke canicrossu vedla přes jiné sportovní disciplíny? Je pro vás canicross tím hlavním sportem, nebo jen doplňkovou sportovní aktivitou k vašemu hlavnímu sportu? Jak dlouho se canicrossu věnujete a jak dlouho se mu ještě hodláte věnovat?
Na tyto a jiné podobné otázky se nám pokusili odpovědět někteří aktivní čeští canicrossaři.
Začínal jsem s českým horským psem Chňapem, se kterým jsme se věnovali bikejöringu. S canicrossem jsem se poprvé seznámil při své účasti v duatlonu se psem v Sadské. Postupně jsem se canicrossu zúčastňoval stále častěji, až se z toho pro mě stala hlavní disciplína. A proč canicross? Protože je to největší makačka pro mě a nejmenší pro psa.
Ke sportům psích spřežení mě přivedla manželka, která byla tak hodná a pejska mi na závody přenechala. Dřív jsem zkoušel hodně jiných sportů, včetně běhání za holkama, takže průpravu jsem měl slušnou a dodnes z toho těžím.
Canicross je pro mě jedničkou (hlavně ten extrémní na etapovém závodu Trophée des Montagnes ve Francii). Příležitostně se věnuji i dalším disciplínám sportu psích spřežení (skijöringu a scooteru), běhům mimo dráhu, inline bruslení a adrenalinové cyklistice Prahou do práce a zpět. Kde jsou ty časy, kdy pro mě bylo na prvním místě sjezdové lyžování…
No, už bych asi měl s canicrossem končit. Skleróza pokročila a už ani nevím, jestli jsem v Sadské poprvé běžel v roce 1997 nebo až o rok později. Ba né, skončím, až si nebudu pamatovat, co je to canicross.
Úspěchy se dostavují až v posledních letech, které si trochu pamatuju. Ve veteránských kategoriích obvykle končíme na bedně, ale raději neuvádím z kolika účastníků. Za úspěch taky považuju, že i po absolvování čtyř TDM mě láká postavit se příští rok opět na start tohoto závodu.
Do svých čtyřiceti let jsem sportoval všestranně, ale jen rekreačně. Pak jsme si pořídili naši první fenu, českého horského psa Andy. A protože jsme celá rodina běžkovali, hned jsme s naší Andy vyzkoušeli skijöring, a na podzimních přejezdech i bikejöring. Tehdy ještě canicross v závodní podobě neexistoval. Naše další fena Jiskra už byla mnohem ambicióznější, a tak jsme spolu absolvovali i několik závodů na kole.
V té době se už také začali objevovat první běžci se psy. Běh mě nikdy moc nebavil, na střední škole jsem patřil k těm pomalejším a sváděl to na tlustá stehna, která jsem podědil. Protože však Jiskra po rovině a s kopce mému tempu nestačila, navíc i roky jí přibývaly, tak jsme poprvé zkusili canicross. Po několika závodech a pravidelném denním tréninku i ta rodová stehna zeštíhlela, a nyní mám prakticky jen svaly. S Jiskrou jsme se v roce 2001 zúčastnili i plzeňského mistrovství Evropy a následně skončili třetí na mistrovství republiky v kategorii veteránů.
Teď mám už třetí rok Dominika a rozdíl oproti fenám je znatelný. Mnohem větší síla, ale horší domluva, takže stále ještě máme co zlepšovat. Dnes je pro mne canicross majoritní a hodlám se mu věnovat tak dlouho, dokud mi to zdraví dovolí. Příští rok bych se chtěl zúčastnit evropského šampionátu v Polsku.
A ještě poznámku na konec. Když se sejdeme se spolužáky ze základní či střední školy, jsem s normální štíhlou postavou mezi ostatními více či méně břichatými skoro raritou. Nemusím si hlídat váhu, která díky pravidelnému běhání se psem zůstává stále stejná. A víte, co je na těch závodech mimo sportovního vyžití nejhezčí? Že se sejdou lidé, kteří se rádi vidí.
Michal Ženíšek (23)
„Canicross je sport, který baví mého psa, a momentálně i mě. Loni jsem se zase více věnoval bikejöringu. Rád disciplíny střídám, aby to člověku nezevšednělo. Důležitá je také motivace. Impulzem pro mě je vždy Trophée des Montagnes. Je to velká výzva a v mých očích je důležitější než třeba mistrovství Evropy. Ale jsou to dva naprosto rozdílné závody, kterých se zúčastňují stejní závodníci.
Před třinácti lety mi rodiče nabídli, abych se věnoval individuálnímu musherskému sportu. Pak už to byl jen vývoj. Původně jsem začínal se závody na horských kolech, se střední školou přišli už jen psi a lezení.
Canicross je jednou z disciplín, které se v průběhu roku věnuji, nejvíce mě ale baví skijöring. Canicross jsem poprvé běžel asi v patnácti letech. Své canicrossové aktivity často přerušuji kvůli zranění. Ale zatím nemám v plánu věšet sedák na hřebík.“
„Dříve jsem hrál hokej, plaval, věnoval se přespolním běhům i dráhové atletice. Pro radost jezdím na horském kole, snowboardu a několik let se věnuji lezení. Kdo nebo co mě ke canicrossu přivedlo? Jednoznačně dvě jména: Kamila Lišková a Tutti (moje fenka evropského saňového psa). Z off-snow disciplín mi byly právě canicross a bikejöring nejbližší. A já dal na rady zkušenějších musherů, že pro trénink mladého psa i mé sbírání zkušeností je nejvhodnější právě asi canicross. Letos na jaře jsem se dozvěděl o etapovém závodu Trophée des Montagnes ve Francii a motivace pro trénink canicrossu byla na světě.
Soustředím se ale hlavně na bikejöring. Canicross beru jako disciplínu číslo dvě. Letos závodím teprve první sezónu. Když má kolena nebudou proti, chtěl bych si TdM zopakovat i příští rok.“
„Jak nejlépe vyvenčit psa a současně se věnovat kondičnímu běhu? Jako nejjednodušší způsob mně připadal canicross. Tuto aktivitu jsem mohl prakticky využívat i při své službě na státní hranici. Samozřejmě, že nejdříve běhával pes na volno, až pak jsem někde vyčetl, že může být i na lajně. Časem k tomu přibyl i bikejöring, kde se spíše jednalo o „dopravní prostředek“ na cestě do zaměstnání. Až kontakt s Jirkou Krejčím mě přivedl na závodní tratě, kde jsem byl spíše do počtu, jinak řečeno, potřebovali někoho na poslední místo.
Dalším důvodem, proč se věnovat canicrossu, bylo to, že jsem tím nejen udržoval dobrou fyzickou kondici svému psovi, ale také sobě. Po služebním německém ovčákovi přišel na řadu dobrman, který měl daleko lepší předpoklady pro běh. Při startech dosahoval rychlosti 45 km/h a jeho cestovní rychlost se pohybovala kolem 30 km/h, což pro mne bylo vražedné tempo. S přibývajícími léty jsem se střídavě věnoval běhu a kolu. V dnešní době jezdím jen na kole, a na běh se hlásím jen v případě náhlého pomatení rozumu.
Ke canicrossu, jako sportovní disciplíně, jsem se dostal přes triatlon … nejdříve přes ten klasický a pak i přes triatlon se psem, který jsem si vyzkoušel v Sadské a Trutnově. A ono to šlo… Několik let běhával dobrman i dva závody po sobě, neboť jednou závodil se mnou a podruhé s mým juniorským kamarádem. V několika případech skončil i na prvním místě. A to už jsme nebyli jenom do počtu…
V současné době je mým hlavním sportovním odvětvím bikejöring, i když se věnuji také skijöringu. Pokud vezmu počátky svých běžeckých snah jako začátek mé canicrossové aktivity, tak je to již patnáct let, co běhám bez psa či s pejskem. Canicrossu se hodlám věnovat po dobu, kdy budu mít psa a nohy schopné běhat.“
