Jdi na obsah Jdi na menu
 


  

 

Poprvé jsme se s termínem „canicross“ (tenkrát jako „cani cross“) setkali v roce 1994 v časopisu Pes přítel člověka, v článku Radko Loučky. V té době se i u nás začínaly pořádat závody v kategorii „běžec a pes“ (nebo „běžec se psem“), především v Praze a středních Čechách.

Přečtěte si tento zajímavý článek, který byl napsán před více než dvaceti lety…

 

 

 

 31.jpg

 

 

V zatáčce se nejdříve objevuje sprintující černobílý pes. Za ním v závěsu pak stejně rychle se pohybující mladík s číslem na prsou. Pes má na sobě speciální postroj, mladík kolem boků široký opasek. Navzájem jsou spojeni asi dvoumetrovou šňůrou, závodník čtyřnohý táhne toho dvounohého. Pes má nad svým „týmovým kolegou“ evidentně navrch, vypadá to, že taženému mladíkovi stačí jen bleskově zvedat nohy. Bez dlouhého rozmýšlení a s velkým cákáním oba proběhli louží, kterou na cestu nastražil včerejší déšť, a zmizeli za keři. Po dvou minutách tu je další dvojice, tady je ovšem tempo znatelně nižší, asi i proto, že číslo na prsou nese půvabná, i když nyní poněkud rozčepýřená žena. Navíc, jejímu psímu potahu se příliš nechce do vody. Zkouší různé metody, jak ho přes ni dostat. Nakonec se to přece jen daří, docela by mě však zajímalo, zda to, co psovi slibovala, opravdu splnila.

Přibíhají dvojice další a další. Většina psů je v postrojích a své pány, a často i paničky, táhnou, někteří vedle nich běží jen na vodítku. Vyskytli se však i tací, co se od startu až do kilometry vzdáleného cíle pohybovali navolno. Pro tentokrát byli pořadatelé tohoto zajímavého závodu, který jste mohli vidět koncem května v Praze 10 - Kolovratech, tolerantní. Uznali, že pro mnohé je tento druh závodění novinkou, a protože do propozic nenapsali podrobná pravidla, nechali závodníky běžet, jak to umějí. Hlavně, že v cíli předali svou štafetu dalšímu členovi rodinného týmu, který pak, pochopitelně také se psem, závod dokončil. Právě to je totiž základní podmínkou této speciálně české varianty cani crossu, v cizině velice populárního druhu závodění se psem. Vymysleli ji, a rodinným cani crossem nazvali, manželé Kynclovi z Velkých Popovic. Doma chovají aljašské malamuty a také s nimi aktivně závodí, jak v zimě na sněhu, tak i v létě například v závodu O železného psa.

Pravidla rodinného cani crossu jsou následující. Závodí štafetovým způsobem vždy dva členové rodiny. Běhá se podle příbuzenského vztahu, ve čtyřech kategoriích. V kategorii MANŽELÉ, SOUROZENCI, RODIČ A POTOMEK, OSTATNÍ PŘÍZEŇ (například teta a synovec).

Úkolem prvního člena rodinného týmu je uběhnout se psem svůj asi dva kilometry dlouhý úsek, pak vyráží na stejnou trať jeho druhý člen, pes může běžet také jiný, nebo zůstává stejný (tady se příbuznost nehodnotí). Časy obou členů rodiny se sečtou. Vítězí dvojice (lépe řečeno čtveřice) s nejlepším časem.

Velice úspěšnou premiéru měl rodinný cani cross v Petříkově u Velkých Popovic. Závodníci dvounozí byli i děti pod deset let a také babička nad padesát, ti nejvzdálenější přijeli až od Přerova. Mezi čtyřnohými startovali jak plemena tažná, jako čeští horští psi, hasky a malamuti, tak i třeba německý ovčák, dobrman, boxer, briard, staforšírský teriér, belgický ovčák, knírač, ale také vipet, kavalír king Charles španěl a dokonce králičí jezevčík. Psi s průkazem původu i voříšci. Jako ceny posloužili nádherní perníkoví psi, které upekla ta hezčí polovina rodiny Kynclových, dort, a také pivo od sponzora, bylo to přece v Popovicích.

Závod v Kolovratech koncem května byl již druhý v pořadí, uspořádali ho společně členové klubu Centrum České asociace sportu psích spřežení, sportovního klubu Bering a Kynologického klubu Kolovraty, spolu s ním probíhal na zdejším cvičišti také mistrovský závod v agility. I tady mezi cenami nechyběly perníky Zuzany Kynclové, navíc si ovšem přišli na své i psi, Gelacan od firmy Orling z Ústí nad Orlicí jim pomůže udržet ve výborném stavu namáhané klouby a šlachy. Klasický cani cross, kde závodí jen dvojice, běžec tažený psem, je druh sportu oblíbený zvláště ve Francii. Závody se tam pořádají po celý rok, i v zimě. Závodníky zde rozdělují do kategorií podle hmotnosti psa, a to do 20 kg a nad 20 kg. Podle běžce mají kategorii juniorů do 18 let, seniorů od 18 do 40 let a veteránů nad 40 let. Kategorie se ještě dělí podle toho, zda běžec je muž nebo žena. Tratě nebývají delší než pět kilometrů, obvykle jsou to kilometry dva.

Podmínkou je, aby pes byl s běžcem spojen pevným vodítkem dlouhým maximálně dva metry, kromě navinovacích, ty mohou být i delší.

 

Jak běhat se psem

Běhat se psem může každý, kdo ho má, kdo psa nevlastní, může si ho půjčit třeba od kamaráda. Znám dokonce dva bratry, kteří se svým českým horským psem trénovali tak, že nejdříve s ním na 10 km dlouhou trať vyběhl jeden, a když se vrátil, vyrazil se stejným psem bratr druhý. Z toho vyplývá, že pes, pokud je trénovaný, v dobré kondici a dobře se s ním zachází, vydrží i velké zátěže. Rizikem je běhat při vyšších teplotách. Regulace tepla není u psa vyvinuta tak dobře, jako u člověka, pes se nepotí na těle. Při teplotách nad 15˚C se lehce vysušuje, a vzniká nebezpečí přehřátí. Záleží samozřejmě i na plemeni, jinak snáší teplo novofundlanďan, a jinak zase dobrman. Je lepší se psem běhat ráno nebo večer. Před během a po uběhnutí asi pěti km, pokud je pes v plné zátěži a okolní teplota kolem 15˚C, potřebuje doplnit tekutiny. Nikdy ho však nenecháme pít studenou vodu, nejlepší jsou předem připravené vlažné izotonické nápoje.

I z těchto důvodů se nedoporučuje pořádat závody na trasách delších než 5 kilometrů. Něco jiného to je však u severských psů specializovaných na sport psích spřežení, ti jsou schopni zvládat podstatně větší zátěže. Vlk za noc uběhne i přes 50 km.

Společný joging rychlostí od 6 do 10 km v hodině je pro psa, a konečně i pro psovoda, lepší pohybovou formou než procházky rychlostí kolem 2 až 5 km v hodině. Výzkumně bylo potvrzeno, že přirozená průměrná rychlost psů pohybujících se na dlouhých tratích ve volné přírodě je mezi 8 až 10 km v hodině. Nejlepší lidský sprintér dosáhne na trati dlouhé 100 metrů rychlosti maximálně 36 km v hodině, malý knírač to zvládne rychlostí 40, vipet 50 a grejhaund 60 km v hodině, i více.

Protože někteří lidé svému psu již v rychlosti nestačí, jezdí s ním u kola. Prodávají se na to i speciální úchyty k rámu (k sehnání jsou například u firmy Ben v Praze). Na veřejné komunikace se se psem u kola sice nesmí, ale na polních a lesních cestách je to nádherné. I u nás existují závody, kde mezi sebou soutěží borci na kolech, a před nimi, nebo vedle nich, běží pes na vodítku. Pořádají se i kombinované soutěže, například v duatlonu (kombinace jízdy na kole s během) a triatlonu (kombinace plavání, jízdy na kole a běhu).

Takové závody budou na podzim v Sadské. V sobotu 27. srpna se tam uskuteční již druhý ročník soutěže O železného psa, což je vlastně triatlon se psem (100 m plavání, 10 km kolo a 3 km běh). Pro menší psy, děti a ženy budou vypsány kategorie s menší zátěží. V sobotu a v neděli 15. a 16. října pak proběhnou závody v běhu se psem, duatlonu se psem a v trialu, to je závodů se psím spřežením s károu na kolečkách. O podrobnější informace a přihlášky si pište na adresu pořadatele Víta Procházky, 289 12 Sadská, U růží 866.

 

 

Radko Loučka, foto Jan Tomášek

Pes přítel člověka, č. 7/1994

 

 

 

 canicross.jpg