Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 
 
ČHP  =  životní styl
 
 
Asi u málokterého plemene to platí tak jako u českého horského psa…
 
Když jsme po dostavení rodinného domku a hlavně oplocení kolem něho uvažovali, kterého pejska si vybereme, přivedla nás náhoda - spíš bych řekl osud - na závody psích spřežení na Zadov, kde jsme poprvé ČHP uviděli. A jako vášniví běžkaři jsme měli okamžitě jasno, tohle je pes pro nás. Chtěli jsme si raději pořídit psa, ale v době našeho prvotního zájmu právě mezi narozenými štěňaty volný nebyl, takže jsme si dovezli v dubnu 1989 z Loužnice naší první fenu Andy. Náš výběr nebyl šťastný, naše hodná Andy měla závažnou hormonální poruchu a navíc po čtyřech letech zemřela.
 
Jiskra od Dany Kupkové ji nahradila se vším všudy, navíc byla mnohem ambicioznější na výstavách i ve sportu. A tady se dostávám k první zmínce o změně životního stylu. S Jiskrou jsme skutečně museli (jako věřím, že i ostatní majitelé ČHP) absolvovat denně několikakilometrové procházky, později běhy či jízdy s kolem. Mám v živé paměti, jak jsem denně po návratu ze zaměstnání domů pouze položil tašku, převlékl se do sportovního a během několika minut vybíhal s Jiskrou na pár km. Byli jsme tehdy všichni v zaměstnání a pejsek čekal trpělivě v kotci, tak jsem ho nechtěl ošidit ani o pár chvil pohybu.
 
V zimě jsme hodně volného času věnovali lyžování, s Jiskrou tedy skijöringu. V devadesátých letech se začaly objevovat závody „na suchu“ - bikejöring (pro nás s jedním psem). Kamarádi jezdící se spřežením mohli sáně ze zimní sezony vyměnit na čas za káry. O tom, že ČHP je šikovný pes, který může vyhrávat s kýmkoliv, svědčí výsledky z té doby, kdy se málokdy stalo, aby nevyhrál Jirka Suchý s Keltem - na kole, neb Vanda Kmochová se svým čtyřspřežím. Jirka Suchý se spolu se Soňou Klikarovou zúčastnil i MS ve skijöringu na Aljašce a pouze vlivem nepříznivého počasí (prudké oteplení) si na rozdíl od Soni nedovezl medaili.
 
Postupně se i u nás rozšířily závody v canicrossu, v roce 2001 se dokonce v Plzni pořádalo ME, též v bikejöringu. To byl v obou disciplínách koncert Soni Klikarové a jejích ČHP. Soňa vyhrála, co se dalo, včetně štafet, Jirku Suchého předběhl nějaký neznámý Maďar, ale účast závodníků s ČHP byla nepřehlédnutelná a výsledky dobré. Já jsem s již osmiletou Jiskrou bral ke své spokojenosti 10. místo v kategorii veterán.
 
Tehdy se na závodech začali objevovat speciální kříženci pro závody - ESP a jim podobní. Samozřejmě, že závodníci s ČHP chtěli dále vyhrávat a tak vznikl uvnitř klubu spor o to, jestli též jednorázově křížit naše plemeno s např. ohaři, či si striktně zachovat stávající podobu i za cenu nyní již méně konkurenceschopných výkonů. Jirka Suchý se snažil vyburcovat ostatní členy klubu svým článkem do Spřežení, kde mj. napsal, že ČHP není pes na okrasu zahrady. Za to byl později kritizován a myšlenku křížení se mu prosadit nepodařilo. Já tedy nejsem příznivcem účelového křížení, ale smekám před Jirkou, který se psy, kteří mají v sobě krev ČHP vyhrál několikrát v absolutním pořadí nejtěžší canicrossový závod v Evropě (možná i na světě - protože nevíme, že by se běhal na jiném kontinentě) - Tropheé des Montagnes. A rovněž musím dát Jirkovi zapravdu, že ČHP opravdu není pes na okrasu zahrady. Samozřejmě, že každý majitel se pro svůj životní styl s pejskem rozhodne sám, ale nevyužít toho, co je naše plemeno schopno v pohybových aktivitách předvést, je skoro hřích. Mít doma takového psa znamená i určité omezení, což je též součástí životního stylu a udělat si z takového omezení radost v podobě třeba i rekreačního pohybu prospívá určitě psům, ale myslím, že i každému z nás. Na mém příkladu je vidět, že výmluva na věk asi neprojde. A jako bonus je „psí dieta“ - jím co chci, kdy chci a kolik chci, protože vím, že to vyběhám! Zkrátka český horský pes nabízí možnost žít mnohem zajímavějším životním stylem než majoritní část konzumní společnosti, samozřejmě náročnějším na kondici víc než třeba u počítačových maniaků.
 
Poté, co nám ve 12 letech zemřela Jiskra (zůstává s námi na samolepkách a dalších klubových upomínkových předmětech) byl jsem rozhodnut s ČHP již nepokračovat, ale stačila správně formulovaná výzva Jany Joselové a už v tom zase lítám - nyní s Dominikem. U něho jsem si ale uvědomil, že to bude vzhledem k mému věku můj poslední pes (s jezevčíkem se může procházet i devadesátiletý penzista, s ČHP těžko) a Dominik jakoby si toho byl také vědom, začal mi dělat radost jak na výstavách, tak i na závodech.
 
Myšlenka, kterou teď uvedu, také souvisí se životním stylem, není však nabádáním ke změně životního stylu pro ty druhé. Zvažoval jsem, jak intenzivně se věnovat sportu a kolik úsilí a času nechat pro výstavy. Můj závěr vytříbil a urychlil pan rozhodčí Adlt (kterého mimochodem považuji za druhého nejlepšího pro ČHP - samozřejmě po MUDr. Holmerové) když po tom, co mému Dominikovi na SV v Plzni udělil CAJC a BOB, přišla výstava v Počátkách a tam ho ocenil VD. Pro výstavy platí to, že funguje lidský faktor, pro závody pouze to, co si já a můj pes zaběhneme (a můžeme změřit). Takže na výstavy už jezdíme zřídka a bez ambic, dobře mi udělá i „pochvala“ z úst MUDr. Holmerové: „takový krásný pejsek a on vrčí“ - ze SV z Klatov, kde získal „jen“ CAC. Takže zůstane „Champion junior“ a na nějakou klubovku určitě přijedeme, spíše však proto, abychom se viděli s přáteli.
 
Zato na každý závod se těšíme (oba) a chtěl bych, aby nám to ještě dlouho vydrželo. Závody jsou vlastně jen pár hodin ročně - taková třešnička na dortu, takže dominantní jsou čtyři denní procházky, z nichž jedna je dlouhá a běžíme většinou v postroji. A pro osobitost životního stylu s ČHP to znamená jít za každého počasí, bez ohledu na kroupy, déšť a sníh. V létě je to vlastně jen cesta k rybníku a zpět, protože horko nám nesvědčí.
 
A neřekl jsem jednu podstatnou věc - nikdy bych sám bez psa denně žádné srovnatelné pohybové aktivity nedělal - a to je fakt, nejzávažnější pro můj životní styl - taková 13. komnata. A když jsem nedávno po operaci prostaty doma odpočíval (ještě s cévkou), byl to opět Dominik, kdo mě nenechával válet po gauči, ale vyzýval k procházkám. A jestli je tak taktní nebo rozumný, nevím, ale v době mé rekonvalescence mě netahal, ale jen tak volně se mnou chodil, později nechal zaklusat.
 
K životnímu stylu s ČHP patří též i nějaké ty sportovní úspěchy, které odpovídají stupni intenzity přípravy, kvalitě treningu a samozřejmě schopnostem a možnostem mushera. Rovněž tak době, v které se soutěží. Na prvních závodech v sezoně 1984-85 závodili vlastně jen ČHP, pak se přidala severská plemena a dnes je již v konkurenci ESP, ohařů a jim podobným mnohem těžší, neřku-li nemožné se prosadit. Já jsem si dobře vědom toho, že své 3. místo na TDM 2012 jsem s Dominikem dosáhl jen proto, že jsem byl v kategorii veterán 3 (nad 60 let), kde se nižšími výkony starců smazávají rozdíly v plemenech psů. Ale ten pocit - stát na „bedně“ s českou vlajkou v ruce a vědět i dávat najevo ostatním, že k tomu výrazně dopomohl můj ČHP, je k nezaplacení a k nevyměnění. A ani mi neubralo z mé radosti, když se zájem diváků o Dominika „snažil“ kamarád a dlouholetý majitel ČHP Pavel Ženíšek snižovat tím, „že takové hovado tam ještě neviděli“ - pravdou je, že moc psů větších než Dominik na TDM neběželo.
 
Ať chceme nebo ne, každý z nás, majitelů ČHP se promítá do historie chovu, jestli pozitivně, negativně či neutrálně to přinesou léta další a hodnocení těch, kteří teď třeba ještě jezdí v kočárku, a můžeme si jen přát, aby jich na to hodnocení - třeba k 50. výročí založení klubu bylo aspoň dvakrát tolik, než je nás v klubu nyní.
 
 
 
Jan Jirák