Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

… podařilo se, nové plemeno je zaregistrováno …

 

 

V Mladém světě o našem putování (Šumavou se spřežením německých ovčáků) vyšel článeček, řekl bych spíše zpráva.

Na článek bych čekal ohlas, na zprávu tak snad hlásek, ale spíš nic. Přišel dopis, jeden. Ač jeden, byl klíčový, jak se později ukázalo.

Psal pracovník ochrany přírody ze Sušice. Psal nadšeně a kupodivu zasvěceně a zval nás k sobě, abychom společně zorganizovali další akce na Šumavě.

 

Začínalo léto a já vyrazil do Sušice. Na adresu jsem se doptal, a když jsem zazvonil, přivítal mne chlapík v khaki, něco mezi lesníkem a skautem, v brýlích, štíhlý, vysoký padesátník. Krátce odbyl společenské formality a hned přešel k věci. Jeho vyprávění o trpící Šumavě a přírodě vůbec se rozlilo v řeku při ústí. Po dvou hodinách mi bylo jasné, že se svým křišťálovým vztahem k Šumavě bojuje bohužel osamocený boj proti všem negativním jevům civilizace. Přecházel od jednoho námětu k druhému a sledovat jeho myšlenkový pochod, který předbíhal výmluvnost, mohl jen informovaný kolega. Nakonec mi navrhl uskutečnit přejezd Šumavy od Špičáku po Kvildu ještě v zimní sezóně 1976 - 77.

Posteskl jsem si na nevhodnost rasy, kterou se pokoušíme zapřahat. Jen tak mimochodem mi doporučil samotu poblíž Českých Budějovic, kde údajně je jeden saňový pes importovaný z Kanady. S tím jsme se také rozloučili, takže dodnes nevím, jestli mě záměrně, nebo z nedostatku času opomenul seznámit s dalšími podrobnostmi. Sám se totiž před časem spolu s vedoucím pracovníkem ministerstva kultury marně pokoušel majitele přemluvit ke spolupráci.

 

Léto vrcholilo. Polní cesta mířila hlubokými výmoly k lesu. Osobním autem jsem na jedničku balancoval pravými koly na středním hrobečku ztvrdlého bláta a levými na pomyslné krajnici. Pod vozem se táhla kolej o hloubce montážní jámy. Na rozšířeném místě u lesa jsem zastavil a dál pokračoval pěšky. Po chvíli les ustoupil oplocené pasece, na které stálo patrové stavení z třicátých let.

Na první pohled bylo zřejmé, že majitel už delší dobu nestačí na údržbu ani zemědělské práce na více než hektarovém pozemku.

Vstoupil jsem brankou v plotě, zavřel a přehodil plechovou obroučku přes sloupek. Táhlé, téměř zoufalé zavytí bylo povelem k něčemu, co se silně podobalo řevu útočící smečky. Nestačil jsem dost rychle tu zatracenou obroučku z dřevěného sloupku uvolnit a už se ke mně hnalo pět psů. Odhadoval jsem své mizivé šance a předem litoval nových džín. Zastavili se tři metry přede mnou a štěkali a vyli jako zběsilí. Oddychl jsem si a otřel hřbetem ruky orosené čelo. Aniž bych se pohnul, čekal jsem, koho svým rykem přivolají. Smečka to byla vskutku zajímavá. Dva zástupci návesní plemenitby, jeden boxer, jeden prazvláštní velký pes poněkud lymfatický a pak krasavec, o kterém nebylo pochyb, že je to ten, kvůli kterému jsem přijel.

 

„No tak, psové, na pelech, nebo vás poleju!“ Zpoza domu vyšla osoba a kárala psy. Byla to stará žena opřená o hůl a ohnutá do téměř pravého úhlu. Psi dál a dál řvali. Paní mi šla namáhavě vstříc a na adresu psů vysílala opakované hrozby. Zašermovala hůlkou a psi se konečně rozešli. Ztratili o nás zájem. Představil jsem se a krátce, nicméně zaobaleně jsem se snažil vysvětlit důvod své návštěvy. „Co se mne týče,“ povídala, „tak bych vám pomohla, ale to se musíte dohodnout s naším tatíčkem, protože do jeho miláčků mu mluvit nemůžu. Onehdy sem přijel nějakej chlap, už v letech, s takovou napomádovanou slečinkou a hned, že odvezou našeho Leifa, protože chtějí založit chov na Šumavě. Povídám, až jak tatíček, ale pochybuju. Jen se nestrachujte, zase oni, to my už dědka nějak přesvědčíme. Nepřesvědčili, tatíček je vyhnal.“

 

Konečně mi tedy došly souvislosti. Poděkoval jsem a stařenčinu sdílnost chápal jako tiché spojenectví. Starý pán nebyl doma, ale mně to nevadilo. Seděl jsem na zápraží, povídal si s paní a prohlížel Leifa. Tak se totiž jmenoval ten saňový pes. Byl krásný, černobílý, černé skvrny ostře hraničené, v kohoutku tak o dva centimetry vyšší než německý ovčák v horní hranici vzrůstu. Hlava byla černá, pravidelně rozdělená bílou kresbou nosní partie. Uši vysoko nasazené, převislé do tvaru V, srst dokonalá. Tělo pevné, po generace přivyklé tvrdé práci. Povaha klidná, společenská a rozvážná. Váha kolem čtyřiceti kilogramů. Bylo mi jasné, že je to ten pes, kterého potřebujeme.

Z rozjímání mne vyrušilo dlouhé zavytí doprovázené štěkotem. Starý pán se vracel. Vyslechl mé povídání, nacpal dýmku a pozorně si mě prohlédl. Nevyhodil mě, ale pozval do parádního pokoje, kde zřejmě přijímal návštěvy. První kolo jsem vydržel, práh domu překročil pravou. Usadil se do křesla a sdělil, že má jen psa, který byl před lety dovezen z Athabascy. Fena v Československu neexistuje. Aniž bych uvažoval, směle jsem navrhl, že přivedu vhodnou fenu k nakrytí. Pokrčil rameny a řekl, uvidíme. Teprve v autě mi došlo, že bych kromě sportu vlastně dělal novou rasu.

O tom jsem původně vůbec neuvažoval. Téměř mě to omráčilo. Zapojen do pracovního procesu, sám nemohu něco podobného dokázat.

 

RNDr. Jirka Komárek byl můj známý z let, kdy jsme oba pracovali ve skautingu. Jeho znalosti a preciznost byly všeobecně známé. Požádal jsem ho o spolupráci a on přijal.

 

Čím ale křížit. Volba padla na slovenského čuvače.

Léto přecházelo v podzim. Nadále jsem pracoval v kynologické organizaci a připravoval svého německého ovčáka Lorda k dalšímu výkonnostnímu cíli. Byl to zároveň i vrchol Lordovy životní dráhy. Stárnul. Pozvolna jsem si uvědomoval, že i moje činnost v třeboňské služební kynologii se završuje. Začal jsem se připravovat na práci v kynologii i ve sportu poněkud pionýrskou.

 

 

 

Jaro bylo toho roku deštivé. Po blátivé cestě plné kaluží jsem těžkým krokem přešel pod ochranu lesa. Pršelo tam dvojnásob.

S pytlem pšenice na rameni byla moje chůze na kluzkých kořenech nejistá. Po deseti minutách mlázím probleskla bílá siluet domu. Otevřel jsem branku a už se mi hnalo v ústrety pět psů, vydávajících šílený, nervy drásající řev. Tentokrát jsem věděl, že je to jediný a poslední stupeň obrany pánova majetku, a klidně jsem pokračoval v chůzi. Pytel jsem shodil na zápraží a vešel do domu, kam se za mnou vrhla urousaná a zablácená smečka, která neznala před ničím a nikým úctu. „Psové mizerní, já vás rozčtvrtím,“ slyšel jsem hartusení, ale psové mizerní si to rozčtvrcení vykládali po svém. Oběhli kuchyň, vlítli do pokoje a pak zase do kuchyně. Boxer Roger koketně kroutil zadkem a přibližoval se ke mně pozpátku, abych nezůstal na pochybách, kde jej mám drbat. Punťa, český bouďák, zajel ke kamnům mezi hřející se kočky, které ani nenapadlo prchat. Naopak, ta nejbližší se nechala dokonce důvěrně olizovat. Leif se důkladně otřepal, až čůrky vody stékaly po kredenci, a roztáhl se v celé kráse na podlahu, zrovna uprostřed místnosti. Bohatou srst se skvělou podsadou měl slepenou v copánky. Jak se odpařoval, páchl v Čechách stejně, jako doma v Kanadě, odkud byl dovezen. Ostatní, velký lymfatický pes a malá, ale tlustá fena, vyrazili na zahradu. Mám psy rád. Mám je rád moc, ale všeho s mírou. Nebýt na návštěvě, vzal bych hůl a vyrazil je z domu, aby jednou pro vždy věděli, kde je jejich místo. Z pokoje vyšla o berličce stará paní.

 

„To jsem ráda, že jste přišel,“ povídá, jako bychom se znali dávno a důvěrně, „alespoň tu nebudu tak sama. Tatíček je v práci, tak si povídám s tím zvěřincem.“ Pozorně si ji prohlížím. Stará paní se mohla narodit někdy na přelomu století. Po těžkém úrazu má zdeformovanou páteř a trup drží ve stálém předklonu. Tvář zbrázděnou pavučinou vrásek, oči vyhaslé, vlas stříbrný, na hlavě rádiovku. Sedí proti mně a kouří. „Co zdraví“, povídám. „Ani se neptejte, čert aby to vzal. Nic mně není, ani rýmu nedostanu. Co já jsem se naprosila Boha, abych už zdechla, ale pořád nic. Onehdy jsem slyšela v rozhlase, jak kouření škodí zdraví, a tak hulím čím dál víc a zase nic. Co je to za život, jsem pořád sama, na nic už nevidím a je mi zima.“ Nevím, co jí na to mám odpovědět, a tak se bavíme o všem možném a já žasnu, jakou má ta dáma paměť. „Přinesl jsem vám pšenici pro slepice.“ „To je dobře, ale už chudinky skoro nenesou. Jsou staré a tak čekám, až umřou, abych si koupila nové. Víte, u nás to nikdo nezabije. I ta slepice chce žít.“

 

Je to sice divná filozofie, ale neodporuji. Vstala, uvařila kávu, kterou jsem s ní vypil v kuchyni, a druhou jsem zvládl v parádním pokoji, když přišel tatíček. Dohodl jsem se s ním, kdy přivezu vybranou fenu slovenského čuvače k nakrytí Leifem, vykouřili jsme spolu dýmku a já ze samoty odcházel až za tmy. Bylo mi jasné, že nadchází okamžik, kdy se bez zkušeností, s hrstkou příznivců vrhnu do víru genetiky. Jak tato hra dopadne a jak dlouho bude trvat, to se nikdo neodvážil odhadnout.

 

Na samotu k Leifovi jsme s Honzou a Jirkou dovezli rovnou feny dvě. Nikdo, kdo podobnou anabazi neprodělal, neuvěří, co dá za starosti a ježdění, než seženete fenu, v našem případě slovenského čuvače, která se hárá. Už to je samo o sobě nesnadný úkol. Pak se musíte obrnit drzostí a předstoupit před nic netušícího majitele. Pokud možno přesvědčivě mu vysvětlit, že my tři fantastové potřebujeme půjčit chovnou fenu, kterou do týdne vrátíme, s největší pravděpodobností nakrytou psem, o jehož původu to vlastně moc nevíme. No a dříve než se majitel vzpamatuje, je třeba dodat, že za narozená štěňata mu toho tolik nenastrkáme, protože je to pokus a pro vědu je třeba přinášet oběti. Jistě každý soudný člověk uzná, že k tomu je třeba notné dávky otrlosti, a úspěch v jednání je téměř vyloučen.

 

Přesto jsem rozhodil po známých informaci o našem podnikání, dostal první tipy a začal je objíždět. Zvolil jsem kuriózní taktiku. Majiteli fenky jsem nepokládal otázku, prostě jsem mu oznámil, že jsme se rozhodli, na základě posudků, které nám byly předloženy, právě jeho poctít důvěrou a umožnit mu stát na počátku historického chovatelského okamžiku, kterým je vznik nové rasy saňového psa v Československu. Po tomto úvodu jsem byl vždy připraven rychlým ústupem vyklidit pole dříve, než se na mou hlavu začnou snášet přinejmenším kletby. Příznivá konstelace hvězd mne přivedla většinou před samé slušné lidi. Ubližovat mi nechtěl nikdo. Na druhé straně, ale nikdo nedokázal pochopit, proč právě on by měl přinášet nějaké oběti vědě, a ještě k tomu bez náležitého finančního efektu. Nakonec, když jsem již začal zoufat, jsem jednoho kynologického zbloudilce našel. Honza po podobných útrapách sehnal také jednoho, jen Jirka nebodoval.

 

Desetiletému Leifovi začala sexuální revoluce. V tak pozdním věku to bylo skoro o život, byl nejvyšší čas. Starý pán, pln obav, s dýmkou v zubech starostlivě obcházel svého oblíbence, jehož vír vášní téměř zničil. Krytí se zdařilo z padesáti procent, to znamenalo, že pouze Galka zůstala gravidní. Šedesát tři dny se vlekly s nekonečnou pomalostí. V srpnu 1977 jsme se konečně dočkali. Narodilo se sedm štěňat. Tři fenky a čtyři psíčci. Jeden pes a dvě fenky černobílé, ostatní jedinci žlutobílí. Byla to radostná událost a štěňata se měla s přibývajícími dny a týdny čím dál víc k světu. Prospívala znamenitě díky obětavé péči matky Galky a zkušenosti a nadšení majitele chovné feny. Zatím co čtyři psíci a tři fenečky nabírali na váze a seznamovali se s nástrahami kotce a zahrady, my s Honzou a Jirkou začali hledat směr, jak v započaté činnosti pokračovat dál.

 

Bylo nám jasné, že nikdo z nás nemůže pečovat o sedm psů, i kdyby ostatní pomáhali. Došli jsme k názoru, že musíme sehnat pro psíky takové majitele, kteří na jedné straně dostanou štěňata za solidní cenu, ale na straně druhé budou ochotni s námi spolupracovat na šlechtění nové rasy jak po stránce chovatelské, tak po stránce sportovní a pracovní. Hledali jsme přirozeně nejdříve mezi svými známými, ale i tady jsme naráželi na nedůvěru. Byla před námi cesta dlouhá a trnitá, bez cíle na obzoru, a nemohli jsme vlastně ani od nikoho chtít, aby s námi sdílel naše nadšení. Nakonec jsme pět zájemců našli. Více nebylo třeba, protože šestý pes měl zůstat u Honzy a já, ještě pořád aktivní psovod služební kynologie, jsem přislíbil pomoc při jeho výcviku. Sedmé štěně, fenka Askö, byla za nakrytí slíbena na samotu k Leifovi. Střídavě jsme objížděli budoucí majitele a vraceli se ke Galce pozorovat, jakých pokroků štěňata dosahují.

 

V září, když jsem zase zajel sledovat dovádivé kousky pětinedělních psíčků, které usměrňovala jejich starostlivá máma, mne překvapil neuvěřitelnou zprávou Galčin majitel. Přijel k němu chlapík středních let a oznámil, že jej posílám, aby štěňata odvezl, protože je už čas k jejich odběru. Jen prozíravost majitele chovné stanice nás zachránila. Celý základ příštího chovu pro nás mohl být nenávratně ztracen. Bylo nezbytné provést okamžitě kroky k tomu, aby se v budoucnu něco podobného nemohlo opakovat.

To znamenalo založit vlastní klub, tehdy ještě při Českém svazu chovatelů, a vznikající plemeno registrovat.

 

K registraci jsme však museli podat návrh standardu. S Jirkou jsme proto začali vést debaty o tom, jakého psa si představujeme a jaký pracovní záměr má splňovat. Došli jsme k závěru, že Leif, importovaný pes z Kanady, je dostatečnou předlohou. Z hlediska použitelnosti jsme chtěli mít psa pracovního, schopného zvládnout tvrdou a všestrannou práci v horách. Jirka vše shrnul do bravurně vypracovaného plánu standardu a štěňata jsme rozvezli k jejich budoucím majitelům.

 

Zatím co se Jirka mořil s popisem psa a já ve strachu o dobrou péči o štěňata vypracovával stručného rádce pro novopečené majitele, dostali jsme zoufalý telegram od starého pána. Okamžitě jsme s Jirkou nasedli do auta a za hodinu na nás oba štěkala smečka již ne pěti, ale šesti psů, neboť přibyla Askö. Bylo to k nevíře, ale dostali jsme obdobné informace jako u Galčina pána. Sem si přišel onen záhadný chlapík přímo pro Askö. Nejprve prý argumentoval mým jménem, později přidal snůžku pomluv a výhružek. Nepochodil, ale vnesl na samotu strach. Okolnosti nás nutily jednat rychle. Standard byl vypracován, jen na názvu bylo třeba se dohodnout. První generace se narodila v Čechách - takže český, má to být pes do hor - tudíž horský. A název byl hotov - český horský pes.

 

S Jirkou jsme odjeli do Prahy na schůzi výboru Českého svazu chovatelů předvést Aklavika, na kterého jsme volali Alf, a Jirka předložil standard. Byl téměř dokonalý a do dnešního dne se vlastně nezměnil.

Vznikající národní plemeno bylo evidováno a my si konečně oddechli.

 

 

 

Návrh standardu

 

Záměr - všestranný pes horského typu, použitelný pro jakoukoliv činnost v horských oblastech - pes pastevecký, tažný, saňový, lavinový, vhodný i do spřežení, použitelný i ve stopě. Podle dosavadních zkušeností je vzhledem ke svým vlastnostem použitelný i jako větší typ společenského psa.

Vlastnosti - zvláštní důraz je kladen na vytrvalost, rychlost, odolnost proti chladu, afinitu k vodě, mírnost, rozvážnost, přátelské chování k člověku a dobrou ovladatelnost. Další žádoucí vlastnosti jsou dobrý čich (lavinový pes, stopař apod.), vlohy pastevecké (pasení a zahánění dobytka), obratný chod a pohyb v každém terénu a za každého počasí - převážně klus a lehké překonávání překážek.

Původ - prošlechtěním ze tří plemen - landzera, aljašského malamuta a slovenského čuvače.

Celkový vzhled - pes statné povahy, přibližně velikosti čuvače, dobře a hustě osrstěný, bílý s černými nebo žlutými skvrnami, přizpůsobený drsnému a chladnému podnebí.

Hlava - lebka mohutná a silná, prodlouhlého tvaru, v mozkové části široká, profil obličejové partie mírně konkávní, temeno mírně zploštělé a dopředu přecházející v mírně skloněné čelo se znatelně zaobleným stopem. Týl přechází ostře do vazu. Nosní partie je stejně dlouhá, nebo mírně delší než partie lebeční, z profilu rovná, mírně zúžená k čenichu. Čenich je tupý, plně pigmentovaný, u jedinců s černými skvrnami černý, se žlutými skvrnami hnědý. Pysky jsou úzké, nepřevislé, přilehlé. Čelisti silné, vyvinuté.

Krk - je nasazený vodorovně, nepříliš dlouhý, velmi silný, jeho šířka se rovná přibližně délce hlavy. Je bez laloku.

Trup - hrudník sahá k úrovni lokte, je hlubší než 1/3 výšky v kohoutku, mohutný, vpředu velmi široký a rozložitý a delší než 1/2 délky těla. Žebra klenutá, daleko skloněná nazad, hřbet rovný, v zádi mírně vyvýšený. Trup na břišní straně plynule stoupá do slabin. Břicho mírně vtažené, slabiny uzavřené. Bedra silná, široká, svalnatá. Záď mírně zešikmená.

Přední končetiny - přecházejí od hrudníku svisle k zemi, jsou naprosto rovné, silné, dobře vyvinuté, se svalnatým, k tělu přimknutým ramenem. Nadprstí poněkud skloněno kupředu. Tlapka sevřená, mohutná, mezi silnými prsty porostlá srstí. Polštářky masité, drápy silné.

Zadní končetiny - svalnaté, rovnoběžné, s dobře vyvinutými, dlouhými a širokými stehny. Holeň mírně šikmá, delší než 1/3 výšky v kohoutku, svalnatá. Pata kostnatá s výrazným kloubem, nárt silný, krátký, mírně šikmý. Tlapky mohutné, stejně utvářené jako u předních končetin.

Ocas - nízko nasazený, dobře a hustě osrstěný, huňatý, srst středně dlouhá. Ocas svou špičkou dosahuje nejvýše do výšky hřbetu. Je obloukovitě prohnutý až svislý.

Oči - vodorovně posazené, tmavé, oválné, živé, inteligentní výraz.

Uši - vysoko nasazené, převislé do tvaru širokého V, dosahují úrovně spodní čelisti.

Srst - hustá, jemná a huňatá, přilehlá po celém těle včetně slabin, břicha a mezi prsty. Nejvýš 8 cm dlouhá s hustou a dlouhou podsadou. Je rovná, nebo jen mírně zvlněná, nezkadeřená, na uších, krku a zadních částech obou párů končetin delší.

Břicho - je obrostlé, Základní zbarvení bílé, s velkými černými nebo žlutými skvrnami, na hlavě symetrickými, na ostatním těle nepravidelnými. Na končetinách se připouštějí drobné skvrnky.

Výška a hmotnost - výška psů v kohoutku 60 - 70 cm,

fen 55 - 65 cm. Hmotnost psů 35 - 45 kg, fen 30 - 40 kg.

Anatomie - slabá vrstva podkožního tuku.

Hlavní diferenční znaky od výchozích plemen:

Landzér - nižší v postavě, menší hmotnost, kratší srst, větší lehkost, živost, rychlost, vytrvalost.

Aljašský malamut - zbarvení, stavba těla, větší mohutnost, tvar hlavy, posazení uší.

Čuvač - odlišné zbarvení, vytrvalost, lepší čichové vlastnosti, kratší a hustší srst.

Předpokládané nejčastější vady - kromě běžných vad, vyskytujících se u ostatních plemen, jako vady chrupu, dysplasie apod., je předpoklad výskytu těchto vad - chybný postoj zadních končetin, příliš ohnutý ocas, světlé oko, nedostatečně ohraničené skvrny, příliš dlouhá a zkadeřená srst, nedostatečné osrstění, nedodržení spodní a horní hranice a standardní výšky.

 

 

 

z knihy Petra Hanzlíka „Mush go!“

(Jihočeské nakladatelství Růže, 1991)