Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Už vím, jak pláčou psi

 

 

Pes husky, můj přítel, je šlechetný obr. Velkorysá povaha, otevřené srdce, horká hlava. Nemá ani za zlámanou grešli obvyklého psího vědomí povinnosti, ale zato se vyznamenává přemírou citu a steskem po dáli. Veliký tulák. Proto si ho nepříliš cení Stanislav, a právě proto husky a jájsme k sobě přilnuli. Pojí nás cosi více než normální přátelství mezi člověkem a psem, ale jistě i nějaké společenství podobných zálib. Putuje s námi a jako my má tatáž práva na naše ohniště, na pokrm, na stan.

 

 

A hle, můj husky má v Obijuan velký úspěch. Indiánci ho obdivují a blázní za ním. Část tohoto lesku padá i na mne, pes mi razí cestu. Získávám všeobecné přátelství a úctu. Matky mi svěřují dokonce nemluvňata.

 

Mezi vyhladovělými obijuanskými chundeláči je můj husky jako mocný a pyšný král; snaží se nevidět jejich vyceněné tesáky, a když mu vstupují do cesty, prostě převrací útočníky úderem své široké hrudi a vůbec je nekouše.

 

Uprostřed indiánské drobotiny se mi vynořuje vzpomínka na jistou epizodu ze života mojí Basky. Řadu let tomu - dceruška ještě žila a bylo jí šest let - po návratu z mé první brazilské výpravy vyprávěl jsem jí o životě Indiánů.

 

Zvláště ji zajímaly děti. Při rozhovorech Basia náhle prohlásila, že indiánské děti jezdí na psech jako na koních. Snažil jsem se jí vymýtit z dětské hlavičky tento nesmyslný názor, ale Basia, která obvykle nebyla ani tvrdohlavá, ani přemoudřelá, tentokrát trvala na svém a umíněně tvrdila, že ví určitě, že indiánské děti jezdí na pejscích.

 

Tato vzpomínka mi náhle vnukla nápad. Chystám z kraje prvního chlapce a posazuji ho rozkročmo na mého husky. Vyděšené psisko poskakuje, ale za chvíli se domýšlí, že je to zábava, a souhlasí s úlohou jezdeckého koně. Odvážný Indiánek, za triumfálních pokřiků, jezdí dokola, pyšný jako páv. Vrstevníci mu závidějí úspěch a sami se o něj pokoušejí. Můj husky se učí trpělivosti, mužně snáší trápení, poslušně vozí jezdce. V průběhu několika hodin nová zábava, jako nákaza, šíří se po celé vesnici a stává se skutečnou mánií. Všechna škvrňata sedají na své pejsky. Z toho je nové vzrušení, mnoho křiku, mnoho radosti.

 

Ale nejvíce se těším já: navzdory skutečnosti moje Basia přece měla pravdu. Malí Indiánci zde jezdí na psech.

 

Zápal jízdy na psech trvá právě den. Potom rychle vychladne a psí jízda upadá v zapomenutí.

 

 

Od té doby mám rád svého husky ještě více. Měl bych ho získat do vlastnictví. Ale jeho majitele, rybáře od řeky Oskelanoe, nemohu zastihnout. Odjel kamsi do lesů a není známo, kdy se vrátí, a bez dohody s ním nesmím psa vzít s sebou. Mohly by z toho vzniknout nepříjemné následky, jak mi vlídně prohlašuje Frankland. Proto, bohužel, on bere psa k sobě a ve chvíli našeho odjezdu na lov stojí u břehu jezera a násilím ho přidržuje za krk.

 

Je to slavnostní odjezd. V přístavu se shromáždil houf Indiánů, spousta dětí a psů. Náhle, v okamžiku, kdy odráží loď od břehu, se můj husky, silné zvíře, vytrhne z Franklandových rukou, skočí do kanoe a přitiskne se k mým nohám. Zmatek. Není možno ho vyhnat. Hluchý k všelikým prosbám a hrozbám, krčí se na dně lodi.

 

„Já se ho nedotknu!“ volám podrážděný nepříjemnou příhodou. Křičím hlasitě. Hlasitěji, než je třeba. Jsem vzteklý ze vzrušení a lítosti.

 

Ale pes musí zůstat v Obijuan. Stanislav ho rychle chytá za krk a za srst na zadku a vyhazuje z lodi do vody. Ubožák mne pokorně prosí posledním, zoufalým pohledem. Nemůže pochopit, proč roztrhávají naše přátelství.

 

Zavrčel motor, lodě se rozjíždějí. John Iserhoff, můj indiánský průvodce se chápe kormidla. Vzdalujeme se rychle. Husky doplouvá ke břehu a začíná výt. Hlasitě, trhaně, strašlivě.

 

Nyní už vím, jak pláčou psi.

 

 

 

z knihy Arkady Fiedlera „Kanada voní pryskyřicí“