Češi po Trophée des Montagnes 2014
Kamila Šrolerová Hájíčková
Jaká byla letošní Montána?
Paradoxně náročnější než minulý rok. Více jsem makala, více jsem bojovala. Takže jsem byla teda daleko unavenější a padala jsem do postele fakt hodně brzo. 
Splnila tvá očekávání?
Naprosto. Tyhle náročné akce většinou ještě předčí moje očekávání.
Jaké máš z ní pocity?
Kukuřičná kaše, hledání místa na záchod, nervy, adrenalin, pocit absolutního štěstí, studená voda, řev francouzské závodnice s dobrmanem přede mnou nebo za mnou… úžasné pocity, které nikde nezažiješ.
Potěšila nebo zklamala?
Potěšila mě… mě máloco zklame…
Čím tě překvapila?
Novým střediskem La Grave. Myslela jsem si, že už nemůže být nic hezčího než středisko Villard nebo Auris a ono ano!!
Jak moc bolela?
Letos paradoxně bolela méně, i když jsem „stála na bedně“ za největší puchýř.
A kdy ses cítila nejhůř?
Já vždycky před startem při hledání místa na můj rituál. Na trase si to většinou už pak užívám.
Seš spokojena s dosaženými výkony a svým výsledkem?
Tak to maximálně! Jela jsem tam s přáním umístit se v „Top Ten“ v ženách. Při cestě tam a při informacích kdo tam všechno bude startovat, jsem to přehodnotila na výsledek do 15. místa. A ono to desáté místo vyšlo!!
V čem vidíš tajemství svého úspěchu? A co tvůj psí parťák?
Asi to nebude mít moc společného se sportem, ale vždycky se mi zadařilo, když jsem si řekla, že nemá cenu se stresovat z toho, že mi pes moc netáhne nebo se mu nechce, nebo že mě bolí noha, tak to nedopadne. Ve chvílích, kdy jsem se uklidnila, tak se mi etapa povedla. Můj psí parťák je skvělý. Je jasné, že jsme na trati prožívali společně radosti, ale i jsme se hádali. On je prostě maďarský ohař, dost nevyzpytatelné plemeno, a fakt se stávalo, že jsem dost trati šla za své síly. Ale nechci mu křivdit, jsem na něho maximálně pyšná. Jsem ráda, že se mnou běhá a vlastně díky jeho „maďarské“ povaze mě donutil daleko více makat na sobě. A za ten rok jsme také přišli na to, jak ten vztah během závodu utužit a vyvarovat se spousty chyb.
Na co určitě nezapomeneš?
Jak hezky mi bylo s mojí spolucestující Nicole Marešovou, na středisko La Grave, na dojetí a slzy v cíli, na vosí štípance, které postihli mého psa při druhé etapě, na závodníka, který spadnul ze skály se svým psem během první etapy, na fyzioterapeuta, který mi léčil puchýř…
A jaká ponaučení si z ní odnášíš?
Nebrat Montánu na lehkou váhu a mít skvělé zázemí, jak technické, tak i takové to „člověčí“ kolem sebe. A to jsem letos měla opravdu hodně!
Děkuji pár lidem za to, že tam byli nebo mi nádherně fandili z ČR. A že se mnou ty nervy prožívali a hlavně vydrželi…
Chtěla jsem též poděkovat společnosti ManMat, že máme možnost běhat za jejich značku v ManMat teamu. To se hnedle makalo lépe.
