Češi po Trophée des Montagnes 2014

Kateřina Knotková

Jaká byla letošní Montána?

Zajímavá a velká zkušenost.

Splnila tvá očekávání?

Určitě splnila.

Jaké máš z ní pocity?

Smíšené, ale ve finále krásné.

Potěšila nebo zklamala?

Potěšila.

Čím tě překvapila?

Dost mě překvapila organizací. Z Čech jsem zvyklá na trochu něco jiného… viz letošní Železný pes - klobouk dolů před organizátory.

Stanování v příkopu a věčné hledání záchodu je v takovém závodu dost vyčerpávající, ale člověk to po pár dnech bere už dost s humorem.

Lidé říkali, že různé věci se na Montáně v průběhu dost mění, ale normální smrtelník si to asi nedokáže moc představit! Takže se člověk musí s Montánou malinko sžít a potom už je v pohodě.

Jak moc bolela?

Jak kdy… někdy se běželo krásně, někdy to bolelo dost. První Montána asi bolí, tak to prostě je. Člověk neví, co ho čeká za každým rohem.

A kdy ses cítila nejhůř?

V polovině závodu. La Grave mi vůbec nesedlo. Přitom tak krásné středisko. Já tuhle etapu celou probrečela a chtěla jsem s tím seknout. Ale díky všem úžasným lidem, kteří mě podporovali, jsme to dotáhli do konce, i když jsme díky této krizi hodně spadli.

Seš spokojena s dosaženými výkony a svým výsledkem?

Určitě ano. Jsem hrdá na Golda, že to dokázal. Pro tak malého pejska to byl dost náročný závod. A v posledním závodu ze sebe vydal úplně vše. Byl prostě skvělej a to nás hodilo na celkové 119. místo a 25. v kategorii. Takže tak nějak v té půlce, jak jsem si přála!

V čem vidíš tajemství svého úspěchu?

My zas tak úspěšní nejsme. Jsme spíš hobíci. Ale i tak účast na Montáně je velký úspěch. Takže asi v tom, že si jdeme za tím, co chceme.

A co tvůj psí parťák?

Gold byl úžasnej, všechno se mnou strašně prožíval. Když jsem byla šťastná, byl taky. Když smutná, byl smutný.

Na co určitě nezapomeneš?

Na tu úžasnou atmošku během závodu, která se nedá moc popsat, na skvělou partu, na společné večery, no a hlavně na to pivo v cíli, které mi Kamča slíbila. Netušila jsem, že to bude až takové překvápko… běžela se mnou kus do cíle, kde mi ho dala. To bylo prostě neskutečně úžasný a skvělý, za to jí ještě jednou moc děkuju.

A taky na příjezd domů a ta euforie na fcb… někdy v půlce závodu mi říkala Romča, jak na fcb frčí TDM. Ale nějak jsem to nevnímala. Měla jsem docela dost práce sama se sebou. V podstatě v průběhu celého závodu jsem tak nějak neměla ani sílu ani chuť zapnout mobil. Ale když jsme přijeli zpět a viděla jsem, jak všichni naši kamarádi a rodina hltají jednu jedinou fotku, kterou někde uloví, to bylo opravdu dojemné.

A jaká ponaučení si z ní odnášíš?

Že tě může vždy něco dalšího překvapit, že je opravdu lepší jet se dvěma psy.

Tak za rok zase au revoir?

I když jsem říkala, že už nikdy, tak hned po závodě jsem řekla: klidně příští rok a moc ráda! Ale vidím to až za pár let, až budeme mít druhého psa.