Češi po Trophée des Montagnes 2019

Nekonečné kopce existují...

Petra Kabeláčová

Jaká byla letošní Montána?

Letošní Montána byla má první, jedinečný zážitek, ze kterého budu ještě dlouho čerpat. Zároveň byla i výzvou, které jsem se chtěla dlouho postavit.

Splnila tvá očekávání?

Splnila, ba dokonce několikanásobně předčila. 

Jaké máš z ní pocity?

Až na několik momentů (diskvalifikace českých závodníků) pozitivní. Závod byl celkem dobře organizován, a to i vzhledem k množství etap a celkové délce závodu.

Čím tě překvapila?

Montána je natolik specifická událost, navíc i často zmiňována jako nejextrémnější závod svého druhu. Nevěděla jsem, co všechno od ní můžu očekávat. Také proto, že jsem na ni zamířila poprvé, čekalo na mě překvapení při každé etapě.

Co zranění, vyhnula se ti?

Až na malé přehlédnutí odvodňovacího kanálku, po kterém následovala krátká jízda po štěrkové cestě, tak ano.

Kdy ses cítila nejhůř?

Nejhůře jsem se cítila při noční etapě. Je to zvláštní, ale i přesto, že byla vzdáleností nejkratší a také s nejmenším převýšením, běžela se nám velmi špatně. Psi se utavili hned na startu, na trase čekaly různé nástrahy v podobě válejících se špatně viditelných ocelových lan, a mně shořela čelovka 5 minut před startem. 

Seš spokojena s dosaženými výsledky?

S výsledky jsem maximálně spokojená. Mým cílem bylo závod ve zdraví (nás obou) dokončit. To se podařilo a naše výsledky jsou pro mě dalším krásným bonusem.

A co tvůj psí parťák?

Jíťa mě nenechala ve štychu a statečně bojovala v každé etapě, na kterou vždy s chutí a zápalem nastupovala, což byl pro mě velmi důležitý ukazatel. Jsem na ni hrdá, jak ve svém věku a bez střídání s jiným psem vše zvládla (včetně malé bouřky při jedné z etap, což je její velká slabina).

Na co určitě nezapomeneš?

Okamžiků, na které určitě nezapomenu, je mnoho. Ale co mohu zmínit jsou ty pověstně strmé seběhy, malebná příroda, kozy na trati,  a v neposlední řadě pěkná sprška během 5. etapy.

Jaká ponaučení si z ní odnášíš?  Nekonečné kopce existují… 

Pár slov na závěr?

Možná tato slova zazní jako klišé, ale myslím si, že se tento sport nedá úspěšně provozovat bez naprosté důvěry a souhry člověka se psím parťákem. Já se utvrdila v tom, že jsme s Jíťou tak napojeni, že mnohdy viděla do mé hlavy lépe než já. Měli bychom si pamatovat, že honbou za vidinou možného vítězství neohrozíme jen sebe, ale především psa, který do každého závodu jde nesobecky s námi. Proto je lepší upozadit své ambice a závod si prostě užít, a naplno vychutnávat kouzlo tohoto sportu. No a v případě Montány toto platí dvojnásob.