Trophée des Montagnes 2007 aneb týdenní

etapový závod ve francouzských Alpách

alá Alexand Legrand

autentické zážitky od Ivany Velkoborské

Jelikož se František Burda obával, že jsou na něj soupeři ve Francii příliš pomalí, rozhodl se, že nás tři (mě, Michala Ženíška a Romana Čermáka) nechá samotné vyniknout a zůstal si v Čechách, a my tedy vyrazili. Ale, abychom měli cestu o něco levnější, přibrali jsme kamarádku Marušku, která je sportovec, sice pejska nemá, ale zřejmě si ho po tomto týdnu asi pořídí. 

Tak jedeme... Roman je fantastický organizátor, vřele doporučuji Romana na cesty. I to, co si myslíte, že nemůže mít absolutně s sebou, tak má. Po celou dobu mě nepřestal příjemně překvapovat.

Zhruba po 14 hod. cestě jsme dorazili na místo, ve skvělé náladě, slunko svítilo, přivítání s hlavním organizátorem Alexem Legrandem bylo příjemné. Celá montagna byla rozdělena na 5 míst, takže se muselo vždy po několika etapách přesunout. Musím říct, že za těch 9 dní se člověk naučil perfektně balit i vybalovat.

První stanoviště bylo těsně za malým městečkem Poligny, v okolí Gapu, nacházelo se zhruba v 1400 m/n/m. Nejhorší na těch přesunech bylo to, že jsme pak vždycky dlouho vybírali vhodné místo na kampování, rovnou plochu, trávu, stín...

Bylo dost času, tak jsme se vydali na obhlídku trati, no a dobrá nálada nás hned opustila... on se snad zbláznil, to se nedá ani vyjít, natož to běžet, tak to byl můj komentář. Za to Michalův: to snad ne, to si dělá..., takový seběhy??!

1. etapa, hromadný start a po prašné cestě vzhůru a vzhůru, přes kameny... a pak dolů a dolů. 2. etapa byla stejná, ale opačný směr a jako stíhací závod, Roman mě tak stíhal, až z toho upadl. Na začátek dost maso.

Přesun na druhé místo, cca 40 km, Orcieres 1850 m/n/m. Zde měla být první etapa nejrovinatější z celé tropheje. Pravda byla, ale na kopeček nezapomněli. 

Pondělí večer nás čekala první noční etapa, jen její první třetina, kterou jsme si prošli, byla příšerná, schody, schody, schody, na jedny pak Michal zapomněl a běžel jinam, pak kopec někam do nebe, pak dolů po sjezdovce, úzká šikmá cesta, kameny, srázy, atd atd... Roman, protože se mu ta noční zdála krátká, tak si ji prodloužil... bohužel zabloudil, ale naučil se u toho jedno pěkné francouzské slovo, viď Romane? a Michal taktéž zabloudil.

Před další etapou jsme mluvili s Alexem a ten se usmíval a povídal, že to byl jen začátek, že teprve teď to přijde: chtěli jsme to otočit a jet k moři... škoda.

Čekala nás nejdelší etapa, 9 km do kopce. Byla rozdělena na 2 části, 5 km a 20 min pauza u jezera a 4 km k lanovce do výšky 2290, ufff. A zpátky telekabinkou, moc hezký zážitek.

No a tak to šlo pořád dál a dál, přibývalo ovázaných kolen, kotníků, bohužel i Michalovo... Počasí, kromě čtvrtka, kdy lilo jak blázen, bylo nádherné, Frantíci také milí, usměvaví...

Ve čtvrtek byly zařazeny noční štafety, tříčlenné, jelikož Michal běhal velmi velmi vpředu mezi nejlepšími, vybrali si ho Belgičani a také se potvrdilo, že jsou nejrychlejší, vyhráli. My s Romanem jsme marně obcházeli a hledali vhodný objekt, který by s námi běžel, až jsme si konečně vybrali Marca, který běhal s borderou v první 15, takže jsme skončili ve štafetách na skvělém 6. místě.

V sobotu nás měla čekat nejtěžší etapa, byla... Po tolika dnech seběhů a výběhů, už toho bylo opravdu dost, a to i pro psy. Bohužel při téhle etapě se Michalovi ozvala okostice a závod musel jen jít. Zbylé dvě etapy už bohužel neabsolvoval. Ale do celkového pořadí se započítal, protože každý závodník mohl 2 etapy vynechat, počítal se mu pak čas posledního. Roman si opět při této noční etapě zopakoval to pěkné francouzské slovo, ale už se neztratil. 

A konečně neděle, poslední hromadný start, 6 km a konec! Ale v téhle poslední etapě byly nejdelší serpentiny do kopce, uff.

Tímto bych chtěla poděkovat Romanovi a Michalovi, že to se mnou vydrželi a já sobě, že jsem to s nimi taky vydržela, taky musíme poděkovat našim psům, Šňůře, Káje, Kvídovi i Aime (za doprovod). Byl to skvělý zážitek, náročný, ale stál za to. Jen Michal se nenaučil za celou dobu umývat nádobí, viď? Cesta zpět byla skvělá až do doby, kdy jsem za to sedla já. Nejdřív jsem se snažila přejet transitem gumu od kamionu a pak na vzduch a modlení dojet k pumpě.

Doufám, bratři a sestry, že příští rok se nás tam sejde více.