Šumavský saňový pes

Rok 2002 už byl kratší o několik měsíců, když se začátkem jara kdesi v Pošumaví narodilo deset černobílých krásně strakatých štěňátek. Jedno jako druhé, všechna živá a zdravá. Tři psi a sedm fen.

Rostla jako dříví v lese. Většina z nich časem opustila rodnou hroudu a stěhovala se dočasně či natrvalo na Vysočinu, do Batelova, za svým tátou Keltem.

Je na tom něco zajímavého? O co tenkrát vlastně šlo?

Došlo ke zkřížení českého horského psa s německým krátkosrstým ohařem, a to z důvodu oživení krve českého horského psa.

Nutno poznamenat, že tento záměr přilití nové krve do plemena nebyl Klubem českého horského psa plánován, a jednalo se čistě o iniciativu Jirky Suchého a Pavla Ženíška (a s nimi sympatizujících pejskařů).

Vznikla tak jakási nová linie, v níž druhá a další generace kříženců měly být připuštěny českými horskými psy. Jinými slovy, vliv ohaře by byl postupně rozmělněn právě v dalších generacích.

Spíše, než o novou linii českého horského psa se však nakonec jednalo o nového křížence. Říkejme mu třeba tak, jak se mu začalo kdysi říkat: "šumavský saňový pes".

Jak se nový výtvor povedl a jak byl schopen plnit práci, pro kterou byl šlechtěn, to dokazuje nejen svými vlastnostmi či přednostmi (např. dobrými vlohy pro práci v zápřahu, výbornou ovladatelností a přizpůsobivostí, nebázlivostí a neagresivitou), ale především výsledky v závodech sportů psích spřežení v následujících letech.

Stačí se jen ohlédnout za výkony Vlasty Keltnera, Petra Toncara, Michala Ženíška nebo Jirky Suchého.